Tuto povídku jsem psala na téma k Terce do literární soutěže, které bylo Kruhy v obilí tuším. Nakonec jsem ji do té soutěže nedávala, jelikož se mi v ní nedařilo to téma vystihnout. Přesto si myslím, že sama o sobě to špatná povídka není. Inspirovala jsem se trochu filmem, Jupiter vychází.
No narazila jsem na ni včera v počítači a rozhodla jsem se ji konečně taky zveřejnit.
Slunce už dávno zapadlo a tak se nebe třpytilo hvězdami. Poslední pouliční světla zhasla a tma konečně dostala prostor natáhnout se do každého koutu a místa kolem nich. Leželi na střeše terasy a pozorovali zářící hvězdy. Bylo to jejich oblíbení místo. Místo kam mohli zmizet a být sami. Bylo to tento týden už po třetí, co tam tak leželi, dívali se vzhůru a přemýšleli o tom, co je vlastně tam venku. Tam, kam lidské oko nedohlédne.
Ležela jako vždy na zádech s jednou rukou pod hlavou a dívala se na nebe. Vždy měla ráda noční oblohu. Byla tak klidná a tajemná. Tentokrát se na ni přesto dlouho dívat nevydržela. Tentokrát ji zaujal on. Znala ho už dlouho. Alespoň si to myslela. Ani si nepamatovala, kdy se viděli poprvé. Připadlo jí, že se znají celý život. Jenomže teď věděla něco nového. Něco, co jí dozajista změní celý život.
Dívala se na něj s novým zaujetím. Ležel jako ona, akorát se stále díval na oblohu. Což jí plně vyhovovalo, nemusela se mu dívat do očí. Ležel tam tak klidně, jakoby mu nic nedělalo starosti. Prohlížela si ho, jakoby ho viděla poprvé. Tmavé, krátké vlasy mu trčeli vzhůru. Jeho neobyčejné dlouhé řasy se mu třepotaly pokaždé, když mrknul. I když mu neviděla přímo do očí, věděla, že jsou křišťálově modré. Rysi ve tváři měl ostré. Díky tomu někdy vypadal až moc vážně. Tentokrát ale viděla i to, co předtím ne. Když se mu zadívala na uši, všimla si, že je má špičatější než obyčejní lidé. A od spánku na krk se mu táhlo nádherné tetování. Nebylo úplně černé, spíš tmavě modré až to místy vypadlo černě. Přesto, když na to padlo světlo, viděli jste jasně, že je to tmavě modrá. Byli to nějaké ornamenty, které neznala. A i když to zasahovala do obličeje, slušelo mu to. Pleť měl, jakoby se právě vrátil opálený z dovolené u moře. Nikdy si pořádně nevšimla, jak je vlastně krásný.
Sledovala ho s takovým zaujetím, že když promluvil, lekla se.
Dívala se na něj s novým zaujetím. Ležel jako ona, akorát se stále díval na oblohu. Což jí plně vyhovovalo, nemusela se mu dívat do očí. Ležel tam tak klidně, jakoby mu nic nedělalo starosti. Prohlížela si ho, jakoby ho viděla poprvé. Tmavé, krátké vlasy mu trčeli vzhůru. Jeho neobyčejné dlouhé řasy se mu třepotaly pokaždé, když mrknul. I když mu neviděla přímo do očí, věděla, že jsou křišťálově modré. Rysi ve tváři měl ostré. Díky tomu někdy vypadal až moc vážně. Tentokrát ale viděla i to, co předtím ne. Když se mu zadívala na uši, všimla si, že je má špičatější než obyčejní lidé. A od spánku na krk se mu táhlo nádherné tetování. Nebylo úplně černé, spíš tmavě modré až to místy vypadlo černě. Přesto, když na to padlo světlo, viděli jste jasně, že je to tmavě modrá. Byli to nějaké ornamenty, které neznala. A i když to zasahovala do obličeje, slušelo mu to. Pleť měl, jakoby se právě vrátil opálený z dovolené u moře. Nikdy si pořádně nevšimla, jak je vlastně krásný.
Sledovala ho s takovým zaujetím, že když promluvil, lekla se.
,,Co je?" vyslovil, aniž by se na ni podíval. Otočila hlavu k obloze. Kdyby bylo světlo, viděl by, jak se červenala.
,,Nic."řekla rychle a kmitala očima po nebi. Dnes měli padat hvězdy, přesto zatím žádnou neviděla. Možná proto, že víc sledovala jeho, než nebe. Otočil se na bok, směrem k ní. Hlavu si podložil rukou a druhou bubnoval o tašky.
,,Nic."řekla rychle a kmitala očima po nebi. Dnes měli padat hvězdy, přesto zatím žádnou neviděla. Možná proto, že víc sledovala jeho, než nebe. Otočil se na bok, směrem k ní. Hlavu si podložil rukou a druhou bubnoval o tašky.
,,Prohlížela sis mě."řekl a ona to nemohla popřít. Ani nechtěla. Otočila se také na bok. Teď už mu viděla do očí. Přišlo jí, jakoby mu ve tmě zářily. Přesně jako hvězdy na obloze.
,,Ano, prohlížela jsem si tě."řekla s klidem v hlase. Alespoň se o něj snažila.
,,A na co si přišla?" zdálo se, že se tím baví.
,,Připadá mi, že jsem celé ty roky byla slepá." jak si nemohla všimnout zvláštních rysů, kterými se liší od lidí. Nejsou sice moc velké, ale teď si jich všimne na první pohled. Dřív by to ani nepostřehla.
,,Tím to není. Jen jsem to dobře maskoval." všimla si, jak si on prohlíží jí. Očima ji přejížděl po tváři.
,,Přesto jsem si nikdy nevšimla." zarazila se. Nebyla si jistá, zda to říct. Nakonec si řekla, že na tom není nic špatného. ,,Nikdy jsem si pořádně nevšimla, jak si pěkný." hned jak to dořekla, sklopila zrak. Byl ticho a tak se na něj hned opět podívala. Vypadal trochu překvapeně, ale pak se usmál. Odhalil tak krásně bílé zuby. Než stačil něco říct, pokračovala.
,,Tím to není. Jen jsem to dobře maskoval." všimla si, jak si on prohlíží jí. Očima ji přejížděl po tváři.
,,Přesto jsem si nikdy nevšimla." zarazila se. Nebyla si jistá, zda to říct. Nakonec si řekla, že na tom není nic špatného. ,,Nikdy jsem si pořádně nevšimla, jak si pěkný." hned jak to dořekla, sklopila zrak. Byl ticho a tak se na něj hned opět podívala. Vypadal trochu překvapeně, ale pak se usmál. Odhalil tak krásně bílé zuby. Než stačil něco říct, pokračovala.
,,Chci tím říct, že ses mi vždycky líbil." opět se zarazila a podívala se mu do očí. ,,Ale teď mi přijde, že z tebe nemůžu spustit oči. Jakoby mě k tobě pořád něco táhlo. Jako bych se na tebe musela stále dívat." připadala si hloupě. Sklopila zrak. Musel si o ní teď myslet, že je blázen. On jí ale vzal za ruku. Vzhlédla k němu. Připadlo jí, jako by byl o kousek blíž. Díval se na ni a usmíval se.
,,Nejspíš to bude tím, že si o mě zjistila pravdu. Musíš si na to chvíli zvyknout. Potom ti to ani nepřijde. Navíc, ty si tu ta, které by mohl krásu každý závidět." také z ní nemohl spustit zrak. Neuvědomovala si, jak je neobyčejně krásná. Ani to, že má stejně špičaté uši jako on. Že její oči září jako smaragd a její pleť je krásně alabastrově bíla. Jednou z ní bude nádherná královna, pomyslel si. Přestože jí řekl pravdu o tom, kdo je a proč přišel, něco málo si nechal pro sebe. Řekl jí, že jeho životním úkolem je ji chránit. Což je pravda. Má za úkol, až jí bude jednadvacet odvést zpět na planetu Meridian, aby převzala svůj trůn, jako pravá dědička. Vynechal ale maličkost, že on je synem Fobose, krále planety Zambali. A právě on má být tím, koho si jako dědička trůnu vezme. Neřekl jí to, protože chtěl, aby ho měla ráda, protože chce, ne protože si ho bude muset vzít. Raději o tom dál nepřemýšlel, řekne jí to později.
,,Nejspíš to bude tím, že si o mě zjistila pravdu. Musíš si na to chvíli zvyknout. Potom ti to ani nepřijde. Navíc, ty si tu ta, které by mohl krásu každý závidět." také z ní nemohl spustit zrak. Neuvědomovala si, jak je neobyčejně krásná. Ani to, že má stejně špičaté uši jako on. Že její oči září jako smaragd a její pleť je krásně alabastrově bíla. Jednou z ní bude nádherná královna, pomyslel si. Přestože jí řekl pravdu o tom, kdo je a proč přišel, něco málo si nechal pro sebe. Řekl jí, že jeho životním úkolem je ji chránit. Což je pravda. Má za úkol, až jí bude jednadvacet odvést zpět na planetu Meridian, aby převzala svůj trůn, jako pravá dědička. Vynechal ale maličkost, že on je synem Fobose, krále planety Zambali. A právě on má být tím, koho si jako dědička trůnu vezme. Neřekl jí to, protože chtěl, aby ho měla ráda, protože chce, ne protože si ho bude muset vzít. Raději o tom dál nepřemýšlel, řekne jí to později.
,,Už jen týden Calebe." stále se na něj dívala. Na jednu stranu se těšila, až pozná její rodnou planetu, na druhou stranu, Země se jí také moc líbila.
,,Já vím. Po oslavě tvých narozenin budeme muset odletět. Až ti bude jednadvacet, tvé maskování už tě neochrání. Když tě někdo bude hledat, najdou tě." nikdy by to nedovolil. Nedovolil by nikomu, aby jí ublížili.
Chvíli nad tím vším přemýšlela. Přemýšlela, jak se změní její život, jak se změní život její rodině. Sice to nebyla její pravá rodina, ale znala jen ji. Vychovávali ji a milovali. Co se stane s nimi, až odejde? Nechtěla na to ani pomyslet a tak raději myslela na to, co se stane s ní a Calebem. Bude jí stále na blízku? Sice jí sliboval, že ji neopustí a že ji bude chránit, přesto před ní něco tají. Ví to, pozná to na něm. Přesto se ho nechce ptát. Bojí se, že by to bylo něco špatného a tím si teď nechce kazit poslední dny, které stráví na Zemi.
,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se jí a stále se na ni díval.
,,Nad vším co přijde. Chápu, že mě tu rodiče ukryli, aby mi Cedrik a jeho lidi nemohli ublížit. Přesto jsem tu vyrostla a teď se mám vrátit někam, kde to neznám, navíc k úplně cizím lidem?" stále byla rozpolcená. Nevěděla jestli se má bát nebo se těšit.
,,Layilo, nemusíš se ničeho bát. Ať se stane cokoli, budu pořád s tebou. Navíc já vím, že se ti tam bude líbit." vždy věděl, co má říct, aby ji uklidnil. Přestože má stále pochyby, teď je hodila za hlavu. Přisunula se blíž k němu. Objal jí a ona si položila hlavu na jeho hruď. Dál leželi na střeše, pozorovali nebe plně hvězd a přemýšleli nad tím, co přijde.
