Téma na měsíc září bylo už dáno a tak jsem tu s další povídkou k Terce do soutěže. Tentokrát jsou to Začátky podzimu.
Konečně opustil Ledohrad. Byl rád, že to město má za sebou. Zemi pokrýval z části bílí sníh a foukal studený vítr. To nebylo počasí pro něj, raději přidal do kroku. Přehodil přes sebe plášť a na hlavu si nasadil kápi. Na zádech se mu pohupoval luk s toulcem a šípy.
Byl už od města pěkný kus cesty. Sníh pomalu ustupoval a studený vítr ustal. Pomalu se stromům vracela barva podzimu a na zemi byli místy popadané listí. Taková už byla krajina Skyrimu. Většina území se zelenala a na podzim se barvila do krásných barev, které měl tak rád. Přesto na některých částech jako byla vyvýšená místa a pohoří nebo jako ve městě Ledohrad se stále držela zima. Naštěstí taková místa nenavštěvoval často a byl za to rád.
Už nějakou chvíli ho někdo sleduje. Všimnul si toho, už když vycházel z Ledohradu. Stále čeká, jestli ten dotyčný zaútočí nebo ne. Zatím nic neudělal a on tak alespoň měl šanci ho trochu přečíst. Měl už vymyšlený plán. Za chvíli ho čeká strmá zatáčka, kde se pronásledovateli na pár sekund musí ztratit z dohledu a toho hodlá využít.
Už se k té zatáčce blížil. Jakmile ho ztratil z dohledu, odbočil z cesty. Doběhl k nejbližšímu stromu, který měl velkou korunu a ještě dostatek listí, aby se tam mohl schovat. Vyšplhal nahoru, zrovna v čas. Jeho pronásledovatel se vynořil zpoza zatáčky, a jakmile ho nikde nespatřil, zastavil se a rozhlížel se. Toho okamžitě Niruin využil, natáhnul tětivu a vystřelil. Šíp letěl velkou rychlostí a mířil přesně na srdce. Tím si byl jistý. Přesto nezasáhnul cíl. Pronásledovatel jakoby to věděl, otočil se a šíp odrazil magickou silou.
Mělo mu dojít, že to bude někdo s magickými schopnostmi. Přeci jenom v Ledohradu je univerzita magie. Nezaváhal a vystřelil další šíp a další. Po každé ho ta osoba dokázala odrazit a než vystřelil další, podařilo se jí útok uplatit. Byla stejně rychlá jako on. Z rukou ji vyšlehl mrazivý hrot. Na poslední chvíli se mu podařilo uhnout. Hrot se roztříštil o kmen stromu vedle něj. Podíval se na ní vzteklým pohledem, i když se snažil udržet klid. Přeci si nenechá nakopat zadek od nějakého mága. Navíc, když byl pomalu o hlavu menší jako on.
Seskočil na větev pod ním, která byla nejmohutnější, a rozeběhl se na její konec. Když se k němu blížil, seskočil. Jakmile mohl, opět natáhl tětivu a vystřelil. Podařilo se mu vystřelit asi tři šípy, než se dostal do blízkosti, kterou chtěl. Jenomže i jeho protivník kromě odrážení jeho šípů ještě několikrát vystřelil ledový hrot. Oba tak kličkovali, aby se vyhnuli svým střelám navzájem. Když už byl Niruin dost blízko, místo aby vystřelil, se lukem po protivníkovi ohnal. Myslel, že ho vyvede z míry, ale nestalo se tak. On jen hbitě uhnul. Zkusil to tak znovu a opět minul. Až na potřetí zasáhnul protivníkovi ruku, s kterou se natahoval, aby mohl opět vystřelit ledový hrot, který tak rád používal. Protivník vykřikl, ale nezastavil se. Místo toho začal také útočit a zasadil mu pár úderů. Očividně zvládá i ruční boj. V jednu chvíli měl na vrh on, pak zase Niruin. Když už si Niruin myslel, že by to mohl ukončit, protivník ho praštil do žeber a mrštně mu vyrazil luk z ruky. Přistál kousek od něj. Chtěl se pro něj natáhnout, ale on mu tu ruku chytnul a zkroutil mu jí. Ucítil v ní chlad a musel rychle jednat, jinak by mu dočista zmrzla. Naštěstí se protivník tolik soustředil na sesílání kouzla omrzliny, že trochu polevil na postoji. Niruin využil své váhy, vyprostil si tak druhou ruku, kterou ho od sebe trocho odstrčil a nohou mu podrazil ty jeho. Nakonec protivník skončil pod ním. Vmžiku vytáhnul dýku, kterou měl zasunutou v botě a přidržel ji protivníkovy pod bradou.
Protivník to nechtěl vzdát, i když neměl šanci se z jeho sevření dostat. Chvíli sebou škubal v domnění, že se mu podaří ale marně. Když se trochu uklidnil, Niruin se natáhl a strhnul mu jeho kápi, aby mu tak viděl do tváře. Když ji spatřil, trochu ho to vyvedlo z míry. Byla to ženská tvář.
Uplynul rok od jejich setkání, a přesto na něj myslel, jakoby se to odehrálo teprve včera. Opíral se o kmen stromu, ve kterém se tenkrát schoval. Díval se po krajině, která se pomalu zabarvovala do barev podzimu. A dál vzpomínal.
,,Okamžitě mě pusť!" spustila a snažila si uvolnit ruku, kterou ji stále pevně svíral.
,,Nejdřív mi řekni, proč si mě sledovala." odpověděl jí a díval se do jejích rudých očí, které žhnuli vztekem.
,,Já tě nesledovala, jen jsem šla stejnou cestou." musel se trochu pousmát její odpovědi. Takovou chabou výmluvu už dlouho neslyšel.
,,Nebuď hloupá. Poznám, když mě někdo sleduje." odsekl.
,,Kdo je u tebe hlupák!? Hned mě pusť!" vyštěkla na něj.
,,Až mi popravdě odpovíš." zatím co vymýšlela odpověď, si jí prohlížel. Rysi obličeje má ostré, pleť měla tmavou, místy až šedivě modrou a oči měla rudě červené. Vlasy měla černé, nejspíš svázané v culíku a vyčnívali jí z nich dlouhé špičaté uši.
Věděl, co je zač. Od první chvíle, co se jí podíval do tváře. Přestože byla také elf, jako on. Byla dunmer, neboli temná elfka. Proto používala magii, temní elfy pro ni mají vrozené nadání a učí se jí lépe, než kdokoli jiný.
,,Chtěla jsem tě zabít."řekla ledovým hlasem. Byla stejná jako všichni ostatní temní elfové, plná předsudků. Přesto dal pryč dýku z jejího hrdla a povolil sevření. Okamžitě ho odstrčila a vyskočila na nohy. Oba od sebe ustoupili, ale znovu už nezaútočili. Alespoň prozatím.
,,Často se snažíš zabíjet cizince?" stále byl připravený, kdyby se snažila znovu zaútočit.
,,Jen bosmery." odsekla a začala si ho prohlížet. Na rozdíl od ní, on měl světlou pleť, obličej měl protáhlí, oči zelenohnědé a vlasy také světlé. Oba byli vysocí, přesto byl skoro o hlavu vyšší jak ona.
,,Říkáš to s nenávistí v hlase a přitom jsem první, kterého si potkala." dlouho ho nikdo nenazval bosmerem. Byl to starý název pro lesní elfy, který už dnes skoro nikdo nepoužívá. Zrovna tak jako dunmer, což byl starý název pro temné elfy.
,,Jak ty to můžeš vědět?" viděl na ní, jak trochu polevuje na bojovém postoji. Byla stále napjatá, přesto nemyslel, že by ho znovu napadla.
,,Podle toho, jak sis mě prohlížela." uložil si dýku, kterou do teď stále držel v ruce.
Nevěřil, že se kdy do někoho zamiluje a už vůbec ne, že do temné elfky. Věděl, že spolu nemůžou být a že jim to nikdy nedovolí. Vždyť ona byla temná elfka a on lesní elf. Dvě odlišné rasy, které spolu stále jen válčí. Přesto si od sebe nedokázali udržovat odstup.
Miloval Irileth a obětoval by jí klidně i svůj život. Nevěděl, zda ona to cítí stejně ale věřil tomu.
Z myšlenek na jejich první setkání ho probralo šustění listí. Strhnul a poslouchal. Pohledem pročesával okolí, přesto nikoho nezahlédl. Díval se směrem k cestě a doufal, že jí tam uvidí. Místo toho za sebou uslyšel kroky. Hbitě se otočil, popadl luk a chtěl vystřelit, když se před ním objevila Irileth a tváři jí pohrával pobavený úsměv.
,,Tak tohle mi nedělej." sklonil luk a uložil šíp. Potom přistoupil blíž, chytl ji kolem pasu a políbil jí. Ona mu polibek oplatila.
Nemyslel už na to, co jim přichystá budoucnost. Ani na to, zda spolu můžou nebo nemůžou být. Myslel jen na to, co je právě teď. Na to, že je tu s ním a že ho má také ráda, tak jako on jí. Opět tu byli začátky podzimu a opět byli krásné.
