Zdravím,
taky vás nápady na psaní vždy napadají před spaním? Protože mě ano. Nevím proč, ale nejraději píši před spaním. Zalezu si pod peřinu, vezmu počítač a píšu.
Včera z toho vzešla tato povídka, tak snad se bude líbit. I když není zrovna veselá..
Sledujete někdo Teen Wolf? Určitě se někdo najde, já to vím. Doufám, že se co nejdříve dá Scottova smečka opět dohromady. Když jsou rozhádaný. není to ono. =D Ale teď už k té povídce.
Déšť. Na parapetu se odráží kapky deště. Po oknech stékají celé potůčky. Po tiché místnosti se tak odráží bubnování dešťových kapek. Ticho. Slyším svůj dech. Sedím v křesle a dívám se před sebe, přesto nedokážu říct, co vidím. Je mi mizerně. Chce se mi brečet, křičet a mám chuť do něčeho praštit. Ale nejvíc ze všeho, chci zapomenout.
Přesto sedím opět v tom velkém, pohodlném ač mnou nenáviděném křesle a musím myslet na události posledních pár dnů. Na těch pár dnů, které bych nejraději zapomněla.
,,Lydie." protne tichou místnost další hlas. Zdá se tak nahlas, ačkoli osoba mluví skoro šeptem. ,,Lydie? Na co myslíte?" znovu promluví a já se vrátím ze svých myšlenek zpět na zem. Zamrkám a podívám se před sebe. Doktorka Soryanová se na mě dívá starostlivým pohledem. Chvíli přemýšlím, co vlastně odpovědět. Sama nevím, nad čím jsem vůbec dumala.
,,Na déšť."řeknu po chvilce. Řeknu to tak potichu, že nevím, zda mě slyšela. Přesto položí další otázku.
,,Na déšť?" zopakuje a čeká na mou odpověď. Pokaždé když jsem s ní, mám pocit, že čeká jen na mou odpověď. Jako bych se musela vyzpovídat z celého mého života, z každého okamžiku.
,,Ano, na déšť. Je uklidňující a zároveň jako by vystihoval to, co právě cítím. Záplavy smutku a slz. Jakoby někdo tam nahoře brečel místo mě." odmlčím se. ,,Jakoby někdo věděl, že už nedokážu brečet, že už nedokážu uronit jedinou slzu a tak déšť roní slzy za mě." připadám si hloupě. Jde těžko vystihnout své pocity. Nejdou všechny převést na slova.
,,Jak se přesně cítíte, Lydie?" dívám se na ni a přemýšlím, zda někdy o někoho přišla. Jestli se opravdu dokáže vcítit do mé situace. Zapochybuji.
,,Jsem stále naštvaná. Zmatená. Cítím se prázdná." podívám se na okno. Venku stále prší a mě to uklidňuje. Vidím svůj odraz v okně a vypadám klidně. Přesto uvnitř sebe křičím. Všechen ten vztek, bezmocnost uvnitř mě jakoby měla vybuchnout.
,,Prožila jste si pár těžkých dní, Lydie. Navíc jste přišla o blízkou osobu, je přirozené se tak cítit. Přesto nesmíte zapomínat na to dobré." její slova mi ještě chvíli zní v hlavě. Myslet na to dobré? Snažím se vybavit na jedinou dobrou věc, jenomže to nejde. Pokaždé si vzpomenu na něj a je mi stále hůř.
,,Nemůžu."řeknu z ničeho nic.
,,Co nemůžete?" vypadá trochu zmateně, když se na ní podívám.
,,Nemůžu myslet na to dobré. Nemůžu myslet na něj." odmlčím se. V hlavě mi začalo bušit. Chytnu se za spánky. ,,Pořád to mám před očima! Pokaždé když zavřu oči, tak to vidím!" promnu si rukama obličej.
,,To je v pořádku. Chce to čas." uklidňuje mě doktorka. Nepomáhá to.
,,Vy to nechápete! Vás nic netrápí. Necítíte se, jakoby vás někdo zlomil. Necítíte tu strašlivou bolest, ten příšerný pocit, kdy chcete jen brečet, ale nemůžete. Nejde to. Necítíte ten vztek, který vás ničí uvnitř. Ten pocit, kdy chcete jenom křičet a mlátit kolem sebe. Tu bezmocnost! Tu zatracenou bezmocnost, kdy někdo drží zbraň u hlavy vašeho nejlepšího přítele a vy nemůžete udělat vůbec nic! Absolutně nic! A jediné co vidíte, když zavřete oči, je právě on a ta zatracená pistole u jeho hlavy!" aniž bych chtěla, zvýším hlas. Po tvářích se mi kutálejí slzy, o kterých jsem si myslela, že jsem je vyčerpala.
,,A potom." opět se odmlčím. ,,A potom ten výstřel. Jediný výstřel, který ukončí život před vašima očima, a vy sedíte na místě a chcete se hnout. Chcete běžet v před, chcete křičet, ale nemůžete se pohnout. Nemůžete vydat ani hlásku. Jen se dívat." ticho. Tváře mám opět mokré od slz. Těžko se mi dýchá a před očima mi stále běhá tento výjev. Jako film, který se nikdy nezastaví.
,,Lydie, nic z toho co se stalo, není vaše chyba. Na to musíte pamatovat." vzhlédnu a podívám se na ní očima zalité slzami. Vidím, jak se jí rty hýbou, přesto nic neslyším. Pomalu se mi začíná rozmazávat před očima. Místo ní se opět ocitám v tmavé a chladné místnosti. Krčím se u zdi a mám strach. Třesu se, je mi zima.
,,Lydie, všechno bude v pořádku." uslyším jeho hlas a ucítím jeho dotek. Chytnul mě za ruku. ,,Scott tu bude každou chvíli. Přijde, uvidíš." snaží se mě uklidnit. Věřím mu. Sedne si vedle mě. Kolem nás je ticho, přesto oba víme, že je někde venku a snaží se nás chytit.
Zrovna chci Stilesovi něco říct, když se začnou zpoza dveří ozývat kroky. Oba ztuhneme a zaposloucháme se. Přibližují se. Klika se pomalu začne hýbat. Dveře jsou zamčené. Ještě párkrát za ní zatáhne, ale dveře se neotevřou.
,,Lydie, poslouchej mě." otočí se na mě. ,,Musíš utéct. Zdržím ho a ty proklouzneš a utečeš." dívá se mi do očí. Oba jsme se postavily.
,,Ale co ty?" zeptám se. Mám o něj strach. Co když to nezvládne.
,,Poradím si." zazvoní mu telefon, až oba nadskočíme. "To je Scott. Je tu." vrátí telefon zpět do kapsy a podívá se ke dveřím. Kývne na mě hlavou. Schovám se za dveře, až se otevřou. Stoupnu si akorát ke dveřím, když se ozve výstřel. Přikrčím se a podívám se na Stilese. Stojí opodál, stejně přikrčený jako já. Pak se rozrazí dveře. Vejde dovnitř a rozhlíží se po místnosti. V tom se na něj Stiles vrhne a křičí na mě.
,,Běž, Lydie!" rozeběhnu se chodbou pryč. Jsem skoro u východu. Držím kliku ode dveří a stejně je neotevřu. Nemůžu ho tam nechat. Rozhlédnu se kolem a čapnu první věc, co mi padne do ruky. Je to nějaká rezavá, stará trubka. Jdu zpět. Nic neslyším. Až když se dostanu pomalu k místnosti.
Slyším hlas. Není Stilesův. Opatrně nahlédnu do místnosti. Stiles leží na zemi a ten chlap na něj míří pistolí. Nerozumím jeho slovům, mluví příliš potichu. Nečekám na nic. Seberu zbytek své odvahy a vtrhnu tam. Snažím se ho trefit, jenomže nejsem dost rychlá. Otočí se a srazí mě k zemi.
Uhodila jsem se do hlavy. Třeští mě v ní. Chvíli vidím černě. Když se konečně rozkoukám, Stiles stojí uprostřed místnosti naproti tomu muži. A ten mu drží zbraň u hlavy. Oba se ani nehnou. Slyším, jak Stiles dýchá a vidím, jak se ten muž pomalu usmívá. Chci vstát ale nejde to. Nemůžu se hnout. Chci něco říct, jenomže mám sucho v puse. Slova vychází na prázdno.
Dívám se na Stilese, jak tam stojí a nemůžu nic udělat. Přijde mi, že se zastavil čas. Nikdo se nehýba, nikdo nic neříká. Všude je ticho až se najednou rozezní další výstřel. Je to ohlušující rána. Ústa mám otevřené v němém výkřiku. Snažím se křičet, jenže to nejde. Nebo se jen neslyším?
Stiles se sesunul k zemi. Všude je plno krve. Nevím jak, ale přesunula jsem se k němu. Mluvím na něj, ale nereaguje. Vím, že nemůže, ale nechci si to přiznat. Protože on přeci nemůže být mrtví.