Na Šumavě

Tak jsme konečně po době plánování na tu Šumavu vyrazili. Děda se tam chtěl podívat a zavzpomínat (znáte to) a prý že je to naposled, co se tam dostane. No takové řeči fakt miluji..
Sice to byli jen tři dny, nakonec mi to však úplně stačilo. V pondělí jsme vyjeli v půl šesté ráno, tak že vstávat už v půl páté pro mě bylo děsivé. Nakonec jsem to přežila. Jelikož byl státní svátek, tak bylo všude vylidněno i v Praze, kde pokaždé, když tam jedu je plno, tak tentokrát bylo nějak prázdno. No cesta do Sušic se neobešla bez bloudění. Vždy někde blbě odbočíme, prostě to značení je děsné. Alespoň z mého pohledu.

Po cestě jsme se stavili ve Strakonicích, vyfotili jsme se se Strakonickým dudákem. A zase jeli dál, jelikož bylo i všude zavřeno a jak jsme už psala, bylo vylidněno. Stavěli jsme i v Horažďovicích, jelikož děda chtěl jet pak vlakem. Na konec se tak neuskutečnilo a do Sušic jsme dorazili kolem jedné hodiny. Prošli jsme si to tam a zašli na jídlo.
Samozřejmě bylo děsivé teplo, jako všude. To dědu neodradilo nás vytáhnout ke kapli Anděl, která byla do děsného kopce. Myslela jsem, že po cestě umřu. Nebyl problém ani tak ten kopec jako to teplo. A když už jsme vyšli kopec, tak nás čekali schody. Ano, schody. No nakonec jsme to zvládly a výhled, byl jak jinak, než krásný. Viděli jsme celé město. Tak hodinu jsme tam posedávali a kochali se výhledem. Samozřejmě i fotili. Když už jsme tam vyšli, tak jsme tam museli déle pobít. Cesta dolů byla snad horší, jelikož z kopce se šlo fakt špatně, ale byli jsme zase dole rychleji. Zašli jsme si na zmrzlinu a pak se jeli ubytovat. Jelikož jsme nebyli v Sušicích poprvé, tak jsme nijak dlouho nehledali nějaké ubytování a ubytovali se opět ve stejném penzionu (samozřejmě domluvené už to bylo před cestou). Měli jsme podkrovní pokoj, který byl pěkný (jako byteček by se mi líbil) ale to teplo. Jak byli zavřené okna, tak strašné dusno. Hned jsme větrali.
Na večer se děda chtěl podívat za svými příbuznými. Spíše vzdálený teda. No setkání nakonec trvalo před hodinu, jelikož paní byla dost výřečná. Děda byl rád, i když přesně podle jeho představ se to nekonalo. Hlavně, že se ale za nimi jel podívat. Mě se ale poté stala dosti nepříjemná věc. Jelikož nám paní nalila pití, tak jsem ho pomalu pila. Ono i v tom teplu jste měli pořád žízeň. Jenomže jsem pak potřebovala na záchod, ale nechtěla jsem tam k nim, jelikož mi to přišlo blbé. Už jsme stejně byli na odchodu a chtěli jsme jít na večeři, tak že to bude v pohodě. Jenomže nebylo. Řeknu vám, já dokážu dlouho zadržet svůj močový měchýř, ale tentokrát jsem myslela, že to nezvládnu. Já měla takové křeče už v břichu, že jsme museli zapadnout do první restaurace, kam jsem si odběhla na záchod. No, nakonec jsme si tam dali dobrou večeři a mně se náramně ulevilo. Sice ze mě měli srandu ale holt, co se dalo dělat. V tom teplu jsem prostě pila víc, než jindy a takhle mě to dostalo. Po večeři jsme ještě šli k vodě a něco málo přes hodinku se tam zdrželi.

Druhý den jsme jeli znovu do Sušic (penzion byl pět minut od Sušic) a prošli si je. Už bylo všude dost lidí, na náměstí byli i trhy. Tak jsme si je prošli, ale dlouho se nezdrželi. Měli jsme namířeno k Čenkově pile. Dorazili jsme tam dopoledne a měli jsme v plánu se tam i najíst. Jenomže restaurace, co tam byla, tak vařila jen polívku a to jsme nechtěli. Tak jsme šli nejdříve k té pile, i když se šlo vlastně jen okolo. Pak se tam dá jít k řece, kde jsme se chvíli zdrželi. Byla teda pěkně ledová, myslela jsem, že mi upadnout nohy ale bylo to osvěžující. Opět jsme udělali pár fotek a šli nazpět. Nakonec jsme se zastavili u domku, kde se také dalo najíst a dali si stejně polévku. Hlad zahnala ale v tom teplu ještě teplou polévku, no bylo nám horko. Dále jsme se chtěli projít podél řeky na Antígl ale museli bychom do kopce a pak stejnou cestou zase k autu, což se nám nechtělo. Tak jsme čekali na autobus, co nás měl vyvést nahoru a pak bychom šli dolu. Čekali jsme na něj hodinu a pak nám řidič řekl, že až tam nejede, že to přijede jiný autobus. To jsme byli naštvaní, jelikož paní, co tam měla stánek, nám řekla, že bus tam pojede. A čekat se nám další půl hodinu nebo víc nechtělo. Tak jsme tam jeli autem. Ale dál se nedalo nikam pokračovat a pěšky dolů jsme jít nemohli, jelikož bychom tam zase museli nechat auto. Navíc bylo příšerné teplo a dusno a popravdě jsme byli vyřízené. Tak jsme si tam opět sedli k vodě a chvíli tam pobyli. Dál jsme neměli nic naplánovaného a v tom teplu se vůbec nedalo chodit někde po okolí. Tak jsme si koupili něco k snědku a šli si lehnout k vodě. Já si samozřejmě nevzala plavky, tak že do vody jsme ani nešli. Navíc jsme seděli o něco dál, než se všichni koupali a ty kameny ve vodě byli dost špinavé, slizké a já bych tam nevlezla. Tak jsme ve stínu leželi a odpočívali. Popravdě mě to pak už ani nebavilo a nejraději bych vlezla do vody. Všichni se tam koupali i psi a mi ne. Já teda ani neměla v čem. No pro příště. Kdybych měla alespoň boty, ve kterých mohla do té vody jít, jenže já měla zrovna takové, co by se mi akorát zničili.
Tak jsme se tam alespoň pobavili kachnami. Jakmile jsme začali jíst, tak se tam objevila jedna kachna, která dokonce vylezla z vody, a když jí děda hodil kousek housky, tak se tam seběhli všechny okolo. Dokonce také vylezli. No sestřenka tam ječela, že se jich bojí a zdrhala, ale oni si drželi odstup.
Vydrželi jsme tam docela dlouho a kolem osmé jeli zase na penzion.

V jednu hodinu nás vzbudila bouřka. Ani se nedivím, z toho vedra jsme ji čekali. Řeknu vám, takhle jsem se ale bouřky teda ještě nebála. Blýskalo se tak, že jsme měli pokoj stále ozářený, nedalo se na ty blesky ani dívat. Boleli z toho oči. Bylo to jako, když si foťák dáte před obličej a s bleskem se vyfotíte. Navíc se přibližovala a rány byli děsivé. Já se nejvíce bála, že do nás uhodí nějaký blesk. Pod tou střechou, jelikož jsme měli podkrovní pokoj, to bylo vážně děsivé. Nakonec se ale nepřiblížila úplně a stočila se jinam. Když ještě začalo pršet, tak jsme museli zavřít okna a málem se tam udusili v tom vedru.
No ráno, bylo chladněji, ale postupně se to docela pěkně vybralo. Ani tolik popadaných větví nebyli, to až po cestě domů toho bylo dost.

Poslední den jsme opět strávili dopoledne v Sušicích. Děda nás poslal se sestřenkou do muzea. No muzeu je prostě muzeum. Pak jsme se s ním a tetou sešli v antikvariátu a já odešla s knihami. Nikdy jsem si v antikvariátu nevybrala více jak jednu knihu.
Celé odpoledne jsme strávily v Klatovech. Vylezli jsme na Černou věž, podívali se do Katakomb (ty mumie byli vážně děsivé, jakoby se měli každou chvíli zvednout). Taky jsme tam málem měli infarkt. Všude měli samo otevírací dveře na čidlo, a když jsme byli v malé chodbě, kde se za námi zavřely dveře a před námi byli další, do jiné místnosti, tak jsme se tam dívali na další dvě rakve, co tam byli a pomalu jsem šla dál a stále je pozorovala. No a oni se z ničeho nic otevřeli dveře a já se tak lehla, že jsem ustoupla do zadu a trochu vyjekla no a sestřenka zaječela a málem utekla. Obě jsme byli vyděšené a srdce mi teda bušilo jak o závod. Byla jsem ráda, že jsme pak byli venku.
Dali jsme si tam výborný oběd a odpoledne ještě kafe s vynikajícím čokoládovým dortem. Prošli si to tam a ve čtyři hodiny jsme vyjížděli. V Praze jsme opět špatně odbočili. Domů jsme ale dojeli a to je dobře.

(Věž má 226 schodů - trochu mě bolí nožky =D)

Omlouvám se za kvalitu fotek, je to jen z mobilu, fotky od dědy a tety budu mít až příští týden.

Výlet byl fajn. Mohlo být trochu lépe, aby se dalo chodit po výšlapech anebo si nezapomenout plavky, abych se mohla koupat. Chtěla bych se tam někdy znova podívat, je to tam vážně krásné.