Pod hladinou

Tak jsem tu jako pokaždé s povídkou k Terce. Tentokrát jsem se snažila, tak doufám, že se bude líbit. Konec mohl být lepší, jenže už ho nutně potřeboval, jelikož jsem se dost rozepsala. No snad se vám i Terce bude líbit a teď už do čtení.

Pak se probudil zpocený na posteli. Srdce mu bušilo jako o závod. Další noční můra. Ležel nehybně na posteli a čekal, až se uklidní. Když se tak stalo, posadil se a napil se ze sklenice vody, kterou měl připravenou u postele. Pořád na ní musel myslet a i když na ni měl spoustu pěkných vzpomínek, vždy mu na mysli přišla ta poslední. Bohužel ta ho strašila hlavně v noci. Nedokázal přestat myslet na ten den, kdy se stala ta údajná nehoda, za kterou to označili místní policisté.
Uplynulo několik minut, vstal a přešel k oknu. Podíval se z něj přímo na to jezero. Bylo tmavé, klidné a zrádné. Každou noc se budil a chodil se na něj dívat. Nemohl se zbavit dojmu, že v tom jezeře něco je. Něco zlého. Proklínal každý den, kdy se na tohle zatracené místo přestěhovali. Bylo to po smrti babičky, kterou viděli jednou v životě. Byla to milá ale velice podivínská paní. Přesto že znala většinu obyvatel ve městě, v posledních dnech před svou smrtí se uzavřela a nevycházela mezi lidi. Jednou za záhadných okolností umřela a svůj dům se vším, co měla, odkázala svým jediným vnoučatům. A tak se celá rodina sebrala a přestěhovala se do nového města.
Dům a pozemek, který zdědili, byl obrovský. Dům byl starý a neudržovaný s ošlehanou kamennou fasádou, s břidlicovou střechou a štítovými komíny. Byl to velký, rodinný dům s dvěma patry a podkrovím. Na pohled vypadal, jakoby skrýval tajemství. Byl obklopen velkou zahradou táhnoucí se až k jezeru.

Kdyby ovšem tenkrát věděli, co je tu potká, stěhování by si určitě rozmysleli. Ještě chvíli stál u okna a pozoroval klidnou hladinu jezera, na kterou měl ze svého pokoje přímo dokonalý výhled. Pak se vrátil do postele a ještě na chvíli usnul.

Ráno ho ze spaní probudil budík, místo noční můry. Sluneční paprsky už se draly oknem do pokoje a značili další teplý den. Thomas se zvednul, obléknul se a šel se do kuchyně nasnídat. Oba rodiče už tam byli. Taťka seděl u stolu s novinami v ruce jako každý den. Mamka stála u kuchyňského pultu, a když uviděla, že její syn přišel, usmála se a podala mu prázdný hrnek, do kterého si mohl nalít kávu nebo černý čaj. I on se usmál jako každé ráno a snažil se před rodiči být silný. Pro nikoho z nich to nebylo lehké období. Nejvíc se to podepsalo na mamce, která viditelně pohubla a v obličeji jakoby zestárla o několik let. Prohodili spolu několik vět, ale žádná velká konverzace se nekonala. Místo pěkného dne, kdy by Veronika pobíhala po domě a šířila tak svojí vždy skvělou náladu, měli spíše tichou domácnost. Chyběla mu víc, než si kdy dokázal připustit. Dal by cokoli, kdyby znovu slyšel její smích. Když se po snídani zvednul, že už půjde do školy, mamka mu ještě připomněla, co má udělat.
,,Thomasi, dneska je řada na tobě. Prosím nezapomeň." chtěla pokračovat dál, ale on ji umlčel.
,,Já vím, mami. Hned po škole tak zajdu." rozloučil se a vydal se do školy. Vždy když opouštěl dům, se mu trochu ulevilo. Jakoby ho v domě vždy něco tížilo a když odešel, tak ho to pustilo. Cítil se lépe, jakoby se konečně mohl volně nadechnout. Několikrát mluvil s rodiči o tom, ať se přestěhují a dům prodají, ale nechtěli o tom ani slyšet. Že na to teď není vhodná doba. Potom toho nechal a své pocity si nechával pro sebe.

Ve škole na všechno na chvíli zapomněl, i když ne úplně. Bylo to takové malé rozptýlení od kruté reality. Přesto se snažil dál fungovat jako normální teenager a kamarádit se s ostatníma, chodit ven a účastnit se sportovních nebo jiných akcí. Snažil se, ale na plno to nedokázal. Stále byl myšlenkami u jezera a u své sestry. Něco se v něm ten den zlomilo.

Po škole šel rovnou do nemocnice. Cestu znal tak, že by tam došel i po slepu. I v nemocnici ho už sestřičky znali a tak, když přišel, se přátelsky pozdravili. Došel do druhého patra a zastavil se před dveřmi s číslem 202. Na vteřinu se zastavil, nadechnul se a pak vešel. Někdy si říkal, proč tam chodí? Nebylo by lepší, kdyby s tím přestal? Potom by nemusel pokaždé, když vejde do toho pokoje prožívat tu bolest a zoufalost, protože nemůže udělat nic, čím by jí pomohl. Odložil si batoh a podíval se na sestru. Ležela nehybně na posteli uprostřed pokoje. Kolem ní byli rozmístěné všelijaké přístroje na kontrolu životních funkcí. Sama Veronika vypadala, jakoby usnula, přesto měla propadlé tváře, pleť měla světlou a zdála se tak křehká a zranitelná, že to Thomasovi vhánělo slzy do očí. Pokaždé, když se na ní podíval, se přesunul zpět k jezeru. Vidí jí na břehu, jak se směje a láká ho do vody a pak jí vidí, jak ji tahá z vody. V panice neví, co má dělat a tak zavolá sanitku, pak hned rodiče. Snaží se dát sestře první pomoct. Vše se odehrává rychle, ale jemu to přijde jako nekonečně dlouhá doba. Konečně přijede sanitka. Hned se Veroniky ujímají a jeho berou stranou. Nechce ji opustit, ale musí uhnout. Je v šoku, stále nechápe, co se vlastně stalo a když se ho na to ptají, tak neví. Nakonec se dívá do vody, jakoby tam hledal vysvětlení. Pak odjíždí se sanitkou do nemocnice, kde se setkává s vyděšenými rodiči. Nikdy nezapomene na výraz v jejich obličeji.
Vše se zdá, že to doktorům trvá dlouho. Čekají, až někdo přijde a řekne jim, jak to s Veronikou vypadá. Když se konečně otevřou bílé dveře a vyjde z nich lékař, je na něm vidět, že dobré zprávy rozhodně nenese. Konečný verdikt zní, že se jim jí podařilo stabilizovat ale, že byla pod vodou dlouho a tak je stále v kritickém stavu. Několik hodin na to ji dali do umělého spánku, jelikož její stav se z nevysvětlitelných důvodů zhoršil.
Od nehody uběhlo pět měsíců. Doktoři jí dávají ještě jeden měsíc. Pokud se její stav nijak nezlepší, navrhují odpojení od přístrojů. Rodiče o tom nechtějí ani slyšet, přesto že vědí, že nakonec jiná možnost, aby ukončila tohle trápení, není. Každý den se střídají a chodí za ní. Dnes byla opět řada na Thomasovi. Sednul si na židli u její postele jako pokaždé. Chvíli se na ni díval a přemýšlel, co mohl udělat lépe, jak ji mohl pomoct nebo že tam mohl ležet on, místo ní. Přesto všechno věděl, že nemá cenu si to vyčítat ale, když jí tam tak viděl ležet, nedokázal to. Stále čekal, že otevře oči a usměje se na něj. Každý strávený den u ní v to doufal. S Veronikou měli dobrý vztah. Byla a stále je to jeho malá sestřička a vždy na ní dával pozor. Jenomže tenhle rok se to nějak pokazilo. Měl dobré kamarády, našel si přítelkyni a pak se přestěhovali. Nedokázal to překousnout, měl v plánu se přestěhovat zpět, hned jak by si vydělala na nějaké bydlení. S rodiči se většinou hádal a raději se věnoval chatováním s kamarády než, aby se věnoval své mladší sestře. Nakonec se stala ta nehoda a on sedí u jejího nemocničního lůžka a nemůže se zbavit pocitu, že to nebyla žádná nehoda.

Po tom, co se to stalo, si vzal do hlavy, že za tím je něco víc a snažil se na to přijít. Nedělal nic jiného, než hledal informace o městě, o jejich domu a hlavně o tom jezeru. Nenašel nic, co by mu dalo důkaz o tom, že se v okolí jezera děje něco divného. Hledal na internetu, v knihovně i v novinách ale nic. Jakoby se nikdy nic v tom městě nestalo. Až na jedno zmizení devatenáctileté dívky, které nemělo nic společného s jezerem. Už se to chystal vzdát, když začal mít ty divné pocity, když byl v domě. Nemohl se zbavit pocitu, že s ním není něco v pořádku. Několikrát byl i u jezera. Seděl na břehu a hodiny se díval na hladinu a čekal. Nevěděl na co, přesto tam sedával. Jedno se odvážil do něj vlézt. Byl to den jako každý, když tam seděl. Přemítal a pozoroval jako vždy nehybnou hladinu, když ho popadl vztek. Byl naštvaný na sebe, na jezero, na celé město i na celý svět. Vběhl do jezera a křičel. Nevzpomíná si co přesně, jen věděl, že si musí ulevit. Byl vyčerpaný, nemohl spát kvůli nočním můrám, pocitům viny. Přes všechno tohle se dostal do bodu, kdy se snažil jít dál. Nechat to vše za sebou a snažil se dál žít svůj život s tím, že je to jen obyčejné jezero a vše byla jen nehoda. V hlouby duše stále doufal, že na něco přijde, ale pohřbil to tak hluboko, že si myslel, že je to za ním.

Jedno odpoledne, kdy už nevěděl, jak by se zaměstnal, se rozhodl trochu projít celý dům. I když už to bude za měsíc půl roku, co tu bydlí, nikdy nebyl v podkroví. Rodiče byli zrovna pryč a tak vyšel po schodech nahoru. Rozsvítil světlo, které hned ozářilo jednu velkou místnost a plno krabic rozestavěné všude kolem. Uprostřed bylo staré křeslo a vzadu, naproti dveřím bylo jedno malé okno, díky kterému tam šlo trochu světla. Přešel k jedné krabici, která byla zaprášená. Otevřel jí a uviděl knihy. Pár jich vyndal, byli to nějaké staré, potrhané válečné knihy. Opět je zandal a přešel k další krabici. Prošel jich skoro polovinu a v každé krabici bylo vždy několik knih, někdy i časopisy nebo i různé popsané papíry. Aniž by si všiml, uběhlo skoro celé odpoledne. Už toho chtěl nechat a vše zase uložit, když mu na oči přišla malá, nenápadná krabička pod oknem. Hned si ji vzal a sedl si k oknu na zem. Otevřel jí. Byla tam spousta fotek a dopisů. Zřejmě vše patřilo babičce. Úplně vespod byl schovaný deník. Přečetl pár stránek a bylo mu jasné, čí je. Věděl, že by to neměl číst, ale nemohl si pomoct. Jakoby ho to k němu táhlo. Zvenčí už do pokoje pronikala tma a tak se rozhodl podkroví opustit. Zalezl si do pokoje a deník si vzal sebou. Začetl se do něj. Deník popisoval klasické dívčí problémy, které ve věku patnácti až osmnácti let řešili. Nad některými věcmi kroutil očima, některým se zasmál. Na některých stránkách byli přilepené fotografie. A když se blížil ke konci deníku, narazil na fotku s dívkou, která m byla povědomá. Nemohl si ji vybavit, až se mu tu nakonec podařilo. Znal ji. Byla to ta devatenáctiletá holčina, která beze stopy zmizela. Jmenovala se Adriana a podle všeho se dobře znala s jeho babičkou. Byli to dobré kamarádky a chystali se spolu odejít z města. Pak se ale stala nějaká nehoda a poslední zápis skončil větami: …Nikdo se o té nehodně nesmí dozvědět. Teď už je jezero jejím domovem. A mým tajemstvím. Tím skončil deník. Thomas si konec přečetl několikrát. Nevěděl, co si o tom má myslet. Věděl jen, že šlo o dívku, která beze stopy zmizla. A věděl, že to má spojitost s jezerem. Byl z toho už unavený, a když se podíval na hodiny, zrovna odbylo půlnoc. Odložil deník a zvedl se. Šel se podívat k oknu. Samozřejmě se zaměřil na jezero. Díval se na něj a myslel na Adrianu. Stalo se jí snad něco v jezeru? Je stále tam nebo opravdu opustila město? Díval se do něj už dost dlouho, když koutkem oka spatřil pohyb. Stočil zrak tím směrem, ale nic tam nebylo. Přesto věděl určitě, že se tam něco pohnulo. Znovu se to neopakovalo a tak si šel lehnout.

Další den ráno se rozhodl jezero prozkoumat a tím myslel, celé ho obejít. Bylo sice velké, ale měl na to celý den. Stále při tom myslel na Adrianu a na svou sestru. Byli skoro ve stejném věku, jen Veronika byla o dva roky mladší. Už obešel polovinu jezera a zatím nenašel ani neviděl nic zvláštního. Obyčejné jezero s klidnou hladinou. Stromy na hladinu vrhali stín a cestička kolem celého jezera už byla zarostlá. Přesto byla viditelná. Blížil se ke konci své procházky. Dům už nebyl tak daleko jako před půl hodinou a slunce už pořádně hřálo. Měl stále pocit, že něco přehlíží. Ještě se nechtěl vrátit domů a tak si sedl na pařez, kousek od jezera ale stále skrytý pod větvemi stromu. Pozoroval okolí a myšlenky mu v hlavě lítali jako splašené. Seděl tam přes pět minut, když znovu pocítil pohyb nedaleko něj. Když se tam ale otočil, nikdo tam nebyl. Dostal trochu strach, přesto zvědavost byla větší. Nečekal a udělal pár kroků směrem, kde si myslel, že něco zahlédl. Připadal si jako blázen. Když zjistil, že tu nic nebude, otočil se a směřoval zpět k cestičce. Jenomže o něco zakopl. Byl to velký kámen zarostlí trávou, kterého si sotva všimnul. Rozhrnul nohou trávu a uviděl, že je na něm něco vyrytého. Sklonil se a trávu úplně rozčísnul, aby si ho mohl přečíst. Sice to bylo kostrbaté a bylo vidět, že je to staré, přesto to přečetl. Stálo tak velké A, uprostřed kamene a pod ním Nikdy nezapomenu. Bylo mu jasné, co to znamená. Hned poté mu přejel mráz po zádech. Dostal trochu strach a nevěděl, co si o tom myslet. Měl pocit, jakoby ho někdo sledoval. Otočil se a nevěřil vlastním očím. Postavil se a díval se na hladinu jezera. Měl pocit, že nad ní vidí dívčí postavu. Byl to sotva viditelný stín, přesto věděl, že tam je. Vše byla jen vteřina. Než stačil vůbec mrknout, jako by se její odraz rozplynul ve vodní hladině. Stál tam jako přikovaný. Byl trochu v šoku a připadal si jako blázen. Když se konečně rozhoupal jít domů, nikomu nic neřekl. S rodiči nemluvil a celý zbytek dne strávil zavřený doma. Když šel na večeři, zaslechl rodiče, jak se baví, že sestřin stav se nelepší. Věděl, co bude následovat. Dělal, jakoby to neslyšel a po večeři se vytratil. Ani nevěděl jak, ale usnul a poprvé za dlouho dobu spal bez nočních můr.

Další den byl jeden z nejtěžších za posledního půl roku. Doktor si je všechny svolal do nemocnice, kde je seznámil s Veroničiným stavem. Bohužel během půl roku se u ní neprojevil žádný projev zlepšení, jakoby zůstávala zázrakem při životě anebo tu bylo něco, co jí stále poutalo k životu na zemi. I když rodiče a Thomas tušili, co přijde, bylo to velice bolestivé. Přesto souhlasili. Zítra odpojí Veroniku od přístrojů. Rodiče celý zbytek dne probrečeli u její postele i Thomase to velice zasáhlo. Stále doufal, že se mu vrátí a vše jí vynahradí. To už se ale nestane. Místo toho jí ztratí nadobro. Několik dní na to ji uspořádali pohřeb a Thomas se z toho prokletého domu odstěhoval. Než odjel, ještě jednou zašel na místo, kde našel kámen věnovaný Adrianě a vedle něj posadil nový. Tentokrát tam bylo napsané: V. Navždy v mém srdci