Jak jistě víte, tak já nejsem na žádné romány a když, tak historické. Natož pak, abych přečetla nějaký román od Danielle Steel. Neříkám, že na filmové zpracování bych se nepodívala, ale to knižní rozhodně není můj šálek kávy. Proč jsem se tedy do jednoho pustila?
Zalíbil se mi námět módní návrhářky, která cestuje do Paříže, Londýna a Milána. Bohužel ani ten námět mě nepřiměl změnit názor na romány. Co se mi na knize nelíbilo, se dozvíte níže.
Zalíbil se mi námět módní návrhářky, která cestuje do Paříže, Londýna a Milána. Bohužel ani ten námět mě nepřiměl změnit názor na romány. Co se mi na knize nelíbilo, se dozvíte níže.
Knížku už čtu asi čtrnáct dní a popravdě jsem ráda, že už jí mám přečtenou a můžu se vrhnout na mé knihy. Co se týče samotného příběhu, kdy Timmie jako ředitelka výkonné módní firmy žije svojí prací, měla velice těžkou minulost a ve svých letech je vlastně velice osamělá, tak ten byl až tak špatný. Co mi na tom vadilo, že celá kniha je na mě až moc utahaná. Až na pár částí, kde se něco dělo, mi to přišlo nudné a pro mě nezajímavé. První polovina knihy bylo jen vyprávění o její práci, jejím milostném životě s dost mladším přítelem, který jí vlastně jenom využíval a ona s ním byla, jen proto, aby se necítila o samotě. Když se konečně potkala s charizmatickým doktorem, který jí v Paříži pomohl překonat strach z operace, kterou tam musela projít, a spřátelili se, tak jsem si myslela, že se to konečně začne rozjíždět. Místo toho, se pár dní scházeli, jako doktor s pacientem a pak odjela zpět do L.A. a zase byl klid. Nic zajímavého se nedělo. Práce a opět vztah s módním manekýnem Zackem, který se staral jen o sebe a měla jsem jen chuť ho za ní vypakovat. Co bylo trochu oživující, byli Timminy dva asistenti, kteří tam občas vedli rozhovory, a probíral se tam i jejich osobní život. Bylo by to fajn, kdyby předmětem jejich konverzace nebylo pořád to samé téma, které pak bylo až moc omílané a mě to přestalo bavit ještě víc.
Co mi na knize dost vadilo, bylo, že autorka, po každých třech stránkách opakovala to, co napsala před těmi třemi stránkami, jen jinými slovy a ze začátku to bylo dost unavující. Pořád jste vlastně četli to samé, jen to bylo jinak řečené a něco málo k tomu přidala.
Pak mi vadil dost věk hlavních postav, jelikož samotné Timmie bylo čtyřicet osm a tomu doktorovi bylo padesát sedm. Nemám nic proti takovéto věkové kategorii, ale bylo zvláštní číst o lidech, kteří vlastně byli na mě už docela staří (většina knih, co čtu, tak jsou o puberťácích). Navíc mi přišlo, že to chování na ně ani někdy moc neodpovídalo.
Když se pak v druhé polovině konečně dostala zpět k tomu doktorovi (má složité francouzské jméno, proto ho tu nejmenuji) a konečně si připustili, že se do sebe zamilovali a začalo se konečně něco dít, tak mě to chvilku i bavilo. Pak ale přišel zase takový ten stereotyp. Pokaždé když spolu byli, dělali vlastně to samé, což není špatné, ale prostě je to pro mě nezáživné, zvlášť když tam pomalu nebyla žádná konverzace. A když už jo, tak nic moc zajímavého a samé rozumy o životě. No a samozřejmě, jak jinak, když plánovali, že se doktor odstěhuje od svojí ženy (ano, byl ženatý, ale manželství neklapalo a on se nakonec chtěl rozvést a měl dvě dcery a jednoho syna), tak se vše zkomplikovalo. Ženě diagnostikovali rakovinu, dcera se mi vybourala v autě a on stále požadoval čas. Timmie nedoufala, že se odstěhuje a po čtyřech měsících to s ním ukončila. Celkově se v knize vystřídal rok, co jsem tak pochopila. Bylo to na mě moc rychlé, na to, že se tam moc nedělo. Do toho všeho ještě Timmie zjistila, že jí rodiče neumřeli při nehodě v jejích pěti letech, jak si celý život myslela, ale vzdali se jí dobrovolně. Tak že vyráží za svou matkou, aby pochopila, proč se jí vzdali.
Celkově mi přišlo, že autorka neví, co dřív tam nacpat. Jednou rozebírá vztah s tím doktorem, pak to na čas utne a zase se tam řeší dětský domov, který Timmie provozuje pro týrané a jinak traumatizované děti a chce si jedno adoptovat (jelikož její syn umřel na nádor mozku a s manželem se rozvedli). Pak to usekne tím, že si pro něj přijedou příbuzné a zase přeskočí na vztah s doktorem, kdy on se teda věnuje své ženě a pak se tam zase řeší Timmina matka, za kterou vyráží do Irska.
Co mi na knize dost vadilo, bylo, že autorka, po každých třech stránkách opakovala to, co napsala před těmi třemi stránkami, jen jinými slovy a ze začátku to bylo dost unavující. Pořád jste vlastně četli to samé, jen to bylo jinak řečené a něco málo k tomu přidala.
Pak mi vadil dost věk hlavních postav, jelikož samotné Timmie bylo čtyřicet osm a tomu doktorovi bylo padesát sedm. Nemám nic proti takovéto věkové kategorii, ale bylo zvláštní číst o lidech, kteří vlastně byli na mě už docela staří (většina knih, co čtu, tak jsou o puberťácích). Navíc mi přišlo, že to chování na ně ani někdy moc neodpovídalo.
Když se pak v druhé polovině konečně dostala zpět k tomu doktorovi (má složité francouzské jméno, proto ho tu nejmenuji) a konečně si připustili, že se do sebe zamilovali a začalo se konečně něco dít, tak mě to chvilku i bavilo. Pak ale přišel zase takový ten stereotyp. Pokaždé když spolu byli, dělali vlastně to samé, což není špatné, ale prostě je to pro mě nezáživné, zvlášť když tam pomalu nebyla žádná konverzace. A když už jo, tak nic moc zajímavého a samé rozumy o životě. No a samozřejmě, jak jinak, když plánovali, že se doktor odstěhuje od svojí ženy (ano, byl ženatý, ale manželství neklapalo a on se nakonec chtěl rozvést a měl dvě dcery a jednoho syna), tak se vše zkomplikovalo. Ženě diagnostikovali rakovinu, dcera se mi vybourala v autě a on stále požadoval čas. Timmie nedoufala, že se odstěhuje a po čtyřech měsících to s ním ukončila. Celkově se v knize vystřídal rok, co jsem tak pochopila. Bylo to na mě moc rychlé, na to, že se tam moc nedělo. Do toho všeho ještě Timmie zjistila, že jí rodiče neumřeli při nehodě v jejích pěti letech, jak si celý život myslela, ale vzdali se jí dobrovolně. Tak že vyráží za svou matkou, aby pochopila, proč se jí vzdali.
Celkově mi přišlo, že autorka neví, co dřív tam nacpat. Jednou rozebírá vztah s tím doktorem, pak to na čas utne a zase se tam řeší dětský domov, který Timmie provozuje pro týrané a jinak traumatizované děti a chce si jedno adoptovat (jelikož její syn umřel na nádor mozku a s manželem se rozvedli). Pak to usekne tím, že si pro něj přijedou příbuzné a zase přeskočí na vztah s doktorem, kdy on se teda věnuje své ženě a pak se tam zase řeší Timmina matka, za kterou vyráží do Irska.
Nakonec ukončí vztah doktorem, mezí tím s ním stihla otěhotnět a znovu se dává do práce a do organizování přehlídek.
Kniha samozřejmě dopadne dobře, jak jinak. Samotný příběh nebyl špatný, jen by mohl být jinak zpracovaný a hlavní hrdinové by mohli být mladší. Třeba třicátníci. Byla to moje první kniha od Steelové a taky poslední. Ujistila jsem se, že to není můj styl a romány opět nechám na dlouho spát.