Taky jste včera večer leželi na lavičce nebo v lehátku, pozorovali tmavé nebe poseté hvězdami a netrpělivě čekali, až uvidíte některou spadnout? Já ano. Vlastně mi všichni jsme se uvelebili tak, abychom viděli na nebe a čekali, kdo první nějakou zahlédne. Opravdu se tak stalo, a ne jednou. Ten pocit, když čekáte a stále očima bloudíte po obloze a konečně spatříte na okamžik přelétnout světélko na obloze. Najednou vám po tváři na stejný okamžik přelétne úsměv na tváři. A můžete říct, viděla jsem spadnout hvězdu.
Ze všech jsem to vydržela nejdéle. Ležela jsem tam až do půl jedné a čekala, až spadne další a další. A pokaždé, když jsem nějakou viděla, jsem na okamžik měla úsměv na tváři. Bylo pěkné pozorovat, jak některá je vidět víc a letí déle a některá je tak rychlá, že si říkáte, padala to vůbec hvězda?
Takovéto rodinné sledování hvězd jsme dlouho nepodnikli a bylo to fajn. Pamatuji si, když jsme byli malý a měli padat hvězdy, tak jsme se vždy na lehátku na zahradě zakuklili do dek, aby nán nebyla zima a čekali jsme, až nějakou uvidíme. Většinou jsme to ale nevydrželi a usnuly jsme. Tak že z toho nic nebylo, přesto to bylo stejně pěkné.
No a co vy? Vydrželi jsme čekat nebo jste vůbec nesledovali padání hvězd?
