Proč se zrovna chci podělit o tentozážitek? Je to nejčerstvějšíudálost, co jsem momentálně podnikla a takové spontánírozhodnutí. A i když to nebyl zrovna výletsnů, tak to je dobrá zkušenost a možná i dobrá příprava na zopakování výletu.
A proč zrovna
Sněžka? Sleduji jednu blogerku a vlogerku, která se zabývá spíše zdravému životnímu stylu a hlavně cvičení. Skvělá holčina, určitě doporučiji se mrknout na
její blog.
Každopádně ona sama na Sněžku chodí a dala na svůj účet krásnou fotku právě od tamtud a mě to tak nadchlo, že jsem si řekla, proč to nezkusit? Nevěděla jsem, zda to vůbec dám, nemám tak dobrou fyzičku na takový výšlap ale za zkoušku to stojí.
Tak jsem psala kamarádce a ta už takový výlet v plánu měla delší dobu a tak jsme se dohodly, že půjdeme. Nakonec to padlo na neděli, kdy nebylo zrovna idelální počasí ale i tak jsem do toho šli.
Nabalená, jelikož přeci jenom výše bude větší zima než dole, něco na zub a pití. Vybraly jsme nejlehčí výstupovou cestu na vrchol. Bohužel bez lanovky, tak že i dolů se muselo jít pěšky. Alespoň je to výlet se vším všudy.
Po cestě nahoru pamovala docela dobrá nálada, dlouho jsme se neviděli a tak jsme si měli o čem povídat. I když jsem po pár minutách dosti umírala, boleli mě stehna a funěla jsem jak lokomotiva, říkala jsem si, že to snad nebude tak hrozné celou cestu. Po prvním strmějším stoupání se na chvilku zmírnilo ale jak se dalo čekat, ne na dlouho. Cesta byla opravdunamáhavá pro nezkušenéhoturistu jako jsem já. Kamarádka je sportovnější typ, tak si myslím, že pro ni to tak strašné nebylo.
Do takové půlky, kdy jsem už vážně nemohla a přála si, ať už jsme na hoře, se to po zpětném přemýšlení vlastně ještě zdálo lehčí. Kdybych věděla, co nás čekalo, tak se asi otáčím na místě. Nohy boleli, zpocená a docela promočená, jelikož tam bylo takové vlhko a mokro (což se asi dalo očekávat při sotva 10 stupních) jsem se stáletrmácela dál. Troufám si říci, že i kamarádka byla unavená i když na tom byla stále lépe jak já.
Nepřidával ani fakt, že jste neviděli na cestu před náma ani na to, co jsme měli už ušlé, jelikož nás kolem dokola obklopovala mlha, která náš výhled totálnězazdila. Pořád jsem tak nějak doufala, že až vyjdeme nahoru, že se to zlepší a alespoň za ten náš výstup nás hora odmění pohledem do okolí. Jak jsem se jen zmílila.
Druhou půlku jsem se vážně pomalu modlila za konec cesty. Řeknu Vám, takhle vyčetpaně a flustrovaně jsem se dlouho necítila. Nemůžete pomalu jít dál, protože vás vše bolí ale nemůžete ani skončit, jelikož byste stejně museli jít dolu posvých a to nebylo zrovna to, co jste v tu dobu chtěli. Sednou si a už neudělat ani krok.
Tak že jsem se snažila dělat další a další krok což bylo obtížnější, jelikož počasí bylo spíše horší než lepší. Mlha pořád všude kolem, vítr zesiloval a bylo o něco chladněji i když to nebylo tak hrozné, jelikož z té cesty vám vlasně bylo teplo dost. Kamarádka se mě snažila povzbuzovat, že už tam budeme ale když nevidíte ani to, že se vážně blížíte k tomu vrcholu, tak to moc nepomohlo. Párkrát jsem fakt myselala, že se otočím, že to vzdám. Opravdu jsem byla vyřízená. Přestože jsem si říkala, že až budu nahoře, budu mít vlastně radost z toho, že jsem to zvládla, chtěla jsem se na to vykašlat. To jsem ale nemohla, nechtěla jsem to kamarádce zkazit a tak jsme pokračovali.
Nahoru jsme to tedy nakonec dali, mě bylo chviličku před vrcholem do breku. Vítr vás pomalu odfouknul, hůř se díky němu dýchalo a já se přemlouvala za každý krok. A výhled?? No samozřejmě žádný. Mlha hustá, že jste pořádně neviděli ani budovy, co tam jsou. Radostnýpocit, že jste to vyšli se nedostavil, spiš vztek z toho jak mě to vyčerpalo.
Zalezli jsme do občerstvení, dali si předraženou horkou čokoládu a párek v rohlíku, který ani pořádně neuměli připravit. Ztrávili jsme tam asi deset minut. Teplota byla 2,5 stupně, 100% vlhkost a vítr 36 km/h.
Když jsme odcházeli i tak jsme se vyfotili a vlastně vtipkovali, jaký máme krásnývýhled. Cesta dolů nebyla o nic lehčí. Nahoru jsme šli něco před dvě hodiny a dolu taky (kdybychom nezastavovali v Jesence na čaj, možná bychom to dali za hodinu a půl dolu).
Čímníž jsme byli, tím více mi stoupala lepší nálada. Sice jsem si stále přála ať je konec, ale pořád to bylo lepší jak jít na vrchol.
A víte co? I když mě v ten moment, když jsme byli nahoře nepřepadl pocit štěstí, jsem ráda, že jsme šli. A jsem ráda, že jsem tam šla právě s Te-Ky. Bude to jednou dobrá vzpomínka, i když jsem skoro brečela při výstupu a ještě teď mě bolí nohy. Je to dobrá zkušenost a tak nějak i takový důkaz, že bych na sobě měla pořád pracovat a zlepšovat se co se týče výdrže. Kdo ví, třeba příští výstup bude snažší, lepší a nebo to taky nahoru vezmu lanovkou a dolu po svých. Důležité je, když mě tato zkušenost neodradí ( i když má první slova po výstupu byla už nikdy víc..).
(Tato fotka je z cesty zpět a byl to jediný průhled mlhou)
