Zpravodajství

Žánr: román

Nakladatelstí: Knižní klub

Počet stran: 224

Rok vydání: 2018

Díl: 2

Druhý díl Falešného románu je na světě a já jsem se nemohla dočkat, až si ho přečtu. Knižní obálka je zase moc pěkná. Opět je tam psací stroj, který je pro příběh důležitý a je zvolená hezká růžovo-fialová barva se zeleným hřbetem.

Ema se nastěhovala do domu Svíčkových, kde většinu chvil tráví sama, jelikož její nastávající je pořád pracovně vytížený. Když tedy netráví chvíle se svojí tchyní Milenou, potuluje se po domě a vymýšlí, jak by se zabavila. O což se co nevidět postará její budoucí švagr Filip, který se vrací domů z dalekých cest. Alespoň to si mají myslet rodiče, ale jak Ema zjistí, Filip nebyl přeci jenom tak daleko a dokonce se s ním už měla tu čest potkat.

Opět byla kniha psaná formou deníku, což bylo fajn. Příběh byl zajímavý, vyvíjel se docela rychle. Rozhodně se u něj nebudete nudit žádnými nudnými pasážemi.

Ema se od začátku knihy moc nezměnila, pořád měla ty stejné plány, zůstat bohatá a jak se tak zdálo, bylo to těžší než si myslela. Alespoň s Filipem po boku.

Líbilo se mi jiskření mezi nimi, pořád jsem očekávala co se zase přihodí a co vyvedou. Situace do kterých se dostávali mě bavili i když většinou pokaždé skončili stejně. Přesto mě ale pak překvapilo, jak to s nimi dopadlo, možná jsem čekala trochu něco jiného.

Co se Alberta týče, podle mě byla škoda, že se v knize objevoval tak málo. Určitě by si zasloužil více, kor když on měl být ten, co si Emu bere. Toho mohla autorka více využít.

To ale nemění nic na tom, že je to pěkný, milý a zábavný příběh, který se mi líbil. Navíc je to vlastně autorčina prvotina i když už je to druhý díl a rozhodně je to dobrý začátek. Určitě neuděláte špatně, když si tuto knihu přečtete, já jsem za to rozhodně ráda, jelikož mi přibyla na seznam, další česká autorka, od které se mi líbí její tvorba. Těším se, až si budu moci přečíst další knihu od Magdaleny Mintové.

...Přišlápla jsem si šaty, a měla jsem pocit, že se řítím k zemi. Filip mě naštěstí zachytil za loket, ale v tu samou chvíli, kdy se jeho prsty sevřely kolem mé paže, jsem na zádech ucítila něco strašně studeného, co pomalu stékalo dolů.

,,Doprděle..Zmrzlina!'' vysvětlil mi to Filip okamžitě.

Div jsem nezaječela hrůzou, když jsem si představila, kam až mi ta zmrzlina může stéct.

,,Dělej něco...dej to pryč, rychle, rychle, rychle!'' ječela jsem a předklonila se, abych zmrzlině její postup trochu ztížila.

,,Sakra, jak?''řekl Filip zmateně. Jenže potom to vyřešil po svém. Znovu jsem se lekla, když jsem těšně nad zadkem ucítila pro změnu něco horkého, ale trvalo to jen chvíli, než mi došlo, co to je. Filipův jazyk.

,,Filipe!'' vykřikla jsem překvapeně a naštvaně. Do hlavy se mi hrnula krev a nebyla jsem si jistá, jestli to bylo pouze vlivem mého předklonu..

(Pro předatavu Ema na sobě měla zrovna krajkové šaty dlouhé až na zem s velkým výstřihem přes celá záda.)

PS: Pokud jste četli a líbila se, můžete autorku potkat v Praze na Svět knihy a to už teď v květnu. Já bych se tam ráda dostala, tak uvidíme, zda mi to vůbec vyjde.

Žánr: román

Nakladatelstí:

Počet stran: 352

Rok vydání: 1847

Nejprve bych chtěla vyzdvihnout obálku, která si mě naprosto získala. Modrá pro mě uklidňující barva s krásnými ornamenty v rozích a pak to pěkné zdobené písmo. Prostě obálka k výstavě.

Příběh už nebyl tak milý a naivní. Byl plný nenávisti a zoufalé lásky a přesto mě zaujal hned na začátku. Bylo to čtivé, ponuré a svým způsobem zvláštní. Alespoň mě to tak připadalo.

V postavách sem se ze začátku neorientovala ale měla jsem celých tři sta stránek na to, abych si je zapamatovala. Všechny postavy mi přišli plné nenávisti, přetvářky a lítosti, kromě tedy vypravěčky a služebné Nelly Deanové, která mi jako jediná přišla normální.

Vše začalo tím, že si jistý londýnský gentleman Lockwood pronajme sídlo Thrushcross Grange a vydá se na procházku na Větrnou hůrku, kde potkává dosti nehostinné prostředí s ještě protivnějším majitelem Heathcliffem. Celá ta jeho ponurá domácnost ho natolik zaujme, že si nechá od své služebné Nelly, kdysi bývalou služebnou na Větrné hůrce, vyprávět nedávnou historii právě o majitelích Thrushcross Grange a Větrnou hůrkou.

Jak jsem psala vyprávění mě zaujalo a pohltilo i když jsem se ze začátku v ději trochu ztrácela, spíše v té celé rodince. Nakonec mě ty jejich životy tak zaujali, že jsem byla zvědavá, jak to celé vlastně dopadne a jelikož to tam vše kypělo nenávistí, malicherností a závistí, říkala jsem si, že to moc dobře dopadnout nemůže.

Tolik utrpení jsem snad v jiné knize nikdy neviděla až jsem se divila, že to napsala právě žena. Říkala jsem si, z čeho musela čerpat, že je to tak ponurý příběh.

Přesto se pár hezkých okamžiků v celém příběhu našlo a i když to pro všechny postavy dobře nedopadlo, tak špatný konec, jak jsem si myslela, to nakonec nemělo.

Zajímavost, kterou by určitě někdo ocenil je, že na prvních stránkách knihy se mluví o autorčině životě a rozebírá se tam i právě ten napsaný příběh. Pročetla jsem si to ale bohužel mě osobně to moc nezaujalo ale vím, že někteří si právě takovéto zajímavosti rádi přečtou.

Když bych to měla shrnout, příběh se mi líbil, byl napínavý a velmi čtivý. I když se přiznám, že pokud bych knihu nedostala jako dárek k narozeninám, asi by mě nenapadlo si ho přečíst, ale jsem ráda, že se mi dostal do rukou.

..CESTOVAT...

Co Vás napadne při slovu cestovat? DOVOLENÁ? ZÁŽITKY? ZÁBAVA? NOVÁ MÍSTA? Tohle se honí hlavou mě a daleko víc. Je tolik míst, které bych chtěla vidět a já najednou nevím, zda je možné se na všechny vůbec dostat. Ale proč vlastně? Co nám brání jet se podívat, tam kam by jsme chtěli? ČAS? PENÍZE? STRACH? Asi od každého něco. Je to přesto něco, s čím bychom se nedokázali poprat?

Celé odpoledne jsem strávila hledáním dovolené a mám toho tak plnou hlavu, že nemyslím na nic jiného. Jenomže, najednou nemyslím jen na jedno místo, kam bych chtěla jet, najednou je těch míst víc a mě mrzí, že se nemůžu na všechny podívat. Líbilo by se mi cestovat na různá místa, ať jsou blíž nebo dál. Jenomže, kde vzít čas? Při práci máte omezený počet dnů (dovolené), kdy můžete někam vyrazit. A když už se najde čas, tak zase chybějí peníze. Jak to tedy ostatní dělají, že dokáži cestovat několikrát za rok a užívat si různé kouty světa?

Je za tím vším dobré PLÁNOVÁNÍ? Dlouhé roky ŠETŘENÍ? Opravdu nevím ale víte co? Závidím jim. Vím sice, že tu u nás v Čechách je krásných míst také dost, co stojí za zhlédnutí a měla bych být ráda, za to co mám, přesto chci víc. Jak jinak že? Všude kam se podíváte Vám ukazují, jak je všude ve světě nádherně, že každá země má svůj skvost a to Vás láká a Vy nevíte, kam dřív. Já to tak tedy rozhodně mám.

Chci podnikat různé cesty za historickými památkami jako jsou třeba ty v ŘÍMĚ ale ráda bych viděla i krásu přírody, kterou můžete vidět třeba v IRSKU nebo SKOTSKU. Chtěla bych se znovu procházet po LONDÝNĚ ale taky okusit tu opěvovanou AMERIKU. Zároveň bych ráda navštívila nějakou EXOTICKOU zemi a zažila nevšední dobrodružství no a samozřejmě bych se ráda procházela na písčité pláži a zaplavala si v moři. Je toho hodně? Možná ano. Lze to vše procestovat? Nejspíš ano. ALE.

Mám takový pocit, že bych musela být MILIONÁŘ, abych si tohle mohla všechno dovolit. Ale nejde jen o peníze. Myslím, že kromě toho mě brzdí i STRACH. Strach, že se v dané zemi ztratím nebo že se nedorozumím. Mé největší OBAVY. Chce to větší ODHODLÁNÍ a rozhodně to nevzdat a jít si za svými sny. Podle mě všechno jde, když se chce.

Proč jsem to tedy všechno vlastně psala? Možná, abych si uvědomila, že proč bych si to nemohla splnit, když budu včas PLÁNOVAT, ŠETŘIT, což bude pro mě asi to nejtěžší, ale taky SI VĚŘIT a být více ODHODLANÁ a nevzdat to hned na začátku, jelikož mám pocit, že se to nikdy nemůže splnit.

Žánr: Fantasy

Rok vydání: 2018

Nakladatelství: Klika

Počet stran: 388

Dcera hvězd, další kniha od skvělé spisovatelky Míši Burdové. Nemohla jsem si ji nechat ujít a moc jsem se na ni těšila. Popravdě jsem byla dost zvědavá jaká bude a trochu jsem se i bála, abych nebyla zklamaná. To se ovšem nestalo! Kniha nezklamal, naopak se z ní vyklubal jak jinak, než další super příběh.

Obálka je rozhodně poutavá, temná řekla bych. Na první pohled mi připomněla obálku Zaklínače ale samozřejmě po bližším prohlédnutí je jiná. Popravdě trochu mě mrzelo, že na ní není nějaká Míšina tvorba a to nejen na obálce ale i uvnitř knihy. Moc se mi líbilo, že Volání sirény obsahovalo Míšiny kresby a bylo by fajn je vidět i zde.

Co se příběhu týče, opět moc dobře promyšlený nový svět, postavy a samotný děj. Začátek byl zajímavý, přeci jenom ne v každé knize se začíná s honem na lidi, který vedou groni. Určitě zaujal, alespoň mě.

Poté se to obrací k hlavní hrdince Arianale, kde bych řekla, že je to takové napůl poklidné, seznamujeme se s jejím aktuálním životem v tomto světě, kde jsou lidé otroci, kde vládnou groni a po celém světě se to hemží všemožnými příšerami. Postupně se ale dozvídáme něco málo z minulosti a děj se začíná rozvíjet.

Arinala se ve městě, kde se schovává a přežívá začíná cítit nejistě a je jí jasné, že se něco děje. Ani v groním městě se nenudíme. Tam se odehrává zase jiné rodinné drama a nesmím zapomenout na Derreka, démona, který ztratil vše, pro co by mohl žít. Schovává se ve stínu a snaží se nepřijít o rozum.

Příběh je tedy dělen jakoby na tři části a to část s Arinalou, část s grony a část s Derrekem. Postupně se vše posouvá vpřed a je jasné, že se někde v knize musejí všechny tři strany sejít. Nemohla jsem se toho dočkat, zvlášť setkání Derreka a Arinali jelikož je jasné, že oni dva spolu mají jakousi minulost.

Jak jinak, než že se největší akce odehraje skoro na konci knihy.

Mě se kniha četla velmi dobře, jsou tam napínavé části, smutné části a dost akce, nechybí ani kouzla. Těším se na pokračování, na které doufám nebudeme čekat dlouho. Když jsem knihu dostala, překvapilo mě, jak je velké a dosti obsáhlá ale jelikož je čtivá, určitě to není žádná zábrana, spíše naopak byste si přáli více.

Ne že by se u mě dělo něco zvláštního, ale přeci jenom je tu pár věcí, co se týkají čtení a knih, se kterýma bych se ráda svěřila, jelikož z nich mám radost.

(můj vlastní obrázek!)

A hned za prvé, jsem pyšná jak mi jde čtení. Oproti minulým rokům, kdy jsem čtení dost zanedbávala jsem se docela rozečetla. Od nového roku jsem přečetla sedm knížek (anoo je to oproti vám všem sakra malé číslo =D)! Ale já mám ze sebe fakt radost. Včera jsem dočetla třetí díl Harryho, tak snad co nejdříve sepíšu recenzi.

(zdroj)

Teď jsem se ale pustila do další knihy a to od Johna Greena - Papírová města a to je další bod seznamu. Mojí kamarádku a zároveň sousedku napadlo, že bychom si založili svůj vlastní knižní klub. Také ráda čte a tak ji napadlo, že bychom dali dohromady pár holek a každý měsíc jsme se scházeli a povídali si o vybrané knížce. (Každý asi ví, jak vypadá knižní klub že =D)

No dost mě to nadchlo. Chtěla jsem něco podobného kolikrát udělat, akorát online na blogu ale nakonec jsem se do toho nepustila, jelikož jsem si nebyla jistá, zda bych zvládala číst. No ale teď jsem ráda, že s tím přišla.

Dohromady jsme čtyři. Je to málo ale řekla bych, že tak akorát. Alespoň nebude tak těžké dohodnout se na nějaké knížce. No a jako první jsme vybrali právě Papírová města.

A poslední bod mého seznamu je, že nám v obchodním centrum otevřeli knihkupectví! Což mě nesmírně potěšilo, jelikož v Mladé Boleslavi v Olympii je Kanzelsberger ale v Bondy centrum nebylo žádné. Ale teď je tam Neoluxor! Moc pěkně ho zařídili, je prostorné a samozřejmě jsem si tam vybrala hafo knih. No bohužel jsem si neodnesla žádnou ale to já ještě stihnu napravit.

(Neoluxor ale né ten boleslavský)

No tak to by bylo rychlé mini info z toho co se u mě děje a co mě těší.

Co je nového u vás? Co momentálně čtete? Určitě napište a zatím ahoj.

V neděli jsem byla na výletě v Praze (na zmrzlinovém festivalu) a nemohla jsem si samozřejmě odpustit návštěvu knihkupectví. Sice jsem si říkala, že musím odejít bez knížky ale znáte to ne? Kdo by to dokázal.

A pokud jste viděli má insta stories, tak už víte, co Vám tu chci ukázat.

(Použila jsem starou fotku knihovny, jelikož novější foto nemám.

Navíc s tím bordelem, co tam mám, kde je jedna kniha přes

druhou, by to ani nebyla úchvatná fotka. =D)

Narazila jsem tam na knižní outlet a hned jako první mě do očí trkly knihy od autorky Richelle Mead. Byla tam ale spousta jiných knih od fantasy po romány a yount adult. No já se držela stále u Richelle jelikož jsem si zrovna rozečetla její sérii Pokrevních pout - popravdě? Nechápu, že už jí dávno nemám přečtenou. Každopádně mám doma první a druhý díl, který nabízeli tedy i zde ale měli i šestý, tak jsem si koupila alespoň ten šestý díl. A to za pouhých 30 Kč.

Měli tam i čtvrtý díl Sukuby, Neslyšno a první díl Vampýrské akademie s filmovým přebalem. Hádejte co? Ten jsem si přivezla domů jako druhou knihu opět za 30 Kč. To je asi můj osobní rekord! Nejlevnější knižní koupě.

Ale jak to tak známe, v knihkupectví nejsou jen knihy ale také různé rozkošné věci, které byste sehnali v papírnictví. Jako úžasné diáře na příští rok, do kterých jsem se zamilovala ale odolala jsem. Bloky s pevnými vazbami s úžasnými obálkami a různé sešity všech velikostí. No těm už jsem neodolala.

Pořídila jsem si jeden větší blog s černobílými pruhy, s růžemi a zlatými tečkami. Prostě láska na první pohled, musela jsem ho mít. No a jako druhý jsem si vyhlídla bloček s ženskou postavou na obálce. Jednoduchý, černobýlí. Prostě mě zaujal a tak jsem si ho vzala. Později jsem si všimla, že jsou tam zabalené dva a ten druhý má na sobě zase všude brýle, opět černobílé provedení.

Já jsem byla spokojená s celým dnem, který jsem si užila a tento nákup v knihkupectví byl jako sladkou tečku na konec.

Žánr: Fantasy, pro děti a mládež

Nakladatelství: Albatros

Počet stran: 392

Rok vydání: 2001

Díl: 3

Tak jsem se dostala k třetímu dílu Harryho Pottera. Opět máme doma starší pevné vydání, které není špatné ale popravdě ty nové vydání? Ty se mi líbí mnohem více. No ale kniha neni o obálkce ale o ději, že..

Třetí díl se mi zatím asi líbil nejvíce. Sice předchozí díly nebyli špatné ale tento mě opravdu bavil. Opět tam bylo samozřejmě několik odlišných věcí, které ve filmu neuvidíme. Což se mi na těch knihách moc líbí a kvůli tomu jsem se do nich pustila.

Je tam víc detailů od samého začátku, jako ta dohoda mezi Harrym a Vernonem, že mu podepíše souhlas s chozením do Prasinek, když bude před tetou říkat, že chodí do polepšovny. To ve filmu moc vysvětlené není.

Nebo že se po příjezdu do Londýna v Děravém kotli zdrží celý týden ale ve filmu se tam hned potká s Ronem a Hermionou. A vůbec mě dost překvapilo, že se Ron s Hermionou vlastně celý díl hádají kvůli kočce a kryse. Ve filmu tam proběhne pár slov ale v knize se spolu vůbec nebaví. Líbila se mi i ta část, kdy se tam dozvídáme, jak se ke Kživonožce Hermiona vůbec dostala.

Další plus bylo, že je v knize více poukazováno na to, jak Hermiona používá vracení času, což ve filmu také moc není vidět, kromě pár scén a přitom je to podle mě docela zásaní věc v celém díle.

Celý díl je prostě více propracovaný, což není nic překvapivého. Děj mi odsypával, četlo se mi to rychle. Bavilo mě to, až možná na ty famfrpálové zápasy. Ty mě moc nebaví číst.

Rozuzlení opět až na samotném konci, což mě vždy dostane. Celou knihu očekávám, kdy se tam už objeví a kdy zaútočí a nakonec se vždy všechno odehraje v posledních pár kapitolách. Což je ale fajn a napínavé.

To mi připomíná, že se mi líbilo, více se dozvědět, jak to vlastně tenkrát bylo, když Voldemort zabil Harrymu rodiče. Že v té Chroptící chýši Sirius a Lupin více vysvětlí Harrymu, kdo jeho rodiče zradil a proč. Ve filmu to bylo opět jen okrajově.

No za mě tedy třetí díl rozhodně velké plus. Těším se, až si přečtu ty další a doufám, že Vám nevadilo, že recenze je spíše formou srovnávání knihy s filmem.

Žánr: román

Nakladatelství: knižní klub

Počet stran: 288

Rok vydání: 2014

Papírová města mi v knihovně ležela dlouho a číst jsem je začala vlastně díky tomu našemu knižnímu klubu, kde jsme si je vybrali jako první knihu ke čtení. Jsem ráda, že jsem se do nich pustila. Viděla jsem film, který se mi líbil a byla jsem zvědavá na knihu.

I když se na první pohled zdá kniha malá a tenká, má docela dost stránek. Ty se naštěstí četli sami. Líbil se mi autorův styl psaní. Nic složitého, spíše naopak. Kniha je jako každá rozdělena na kapitoly, které jsou spíše delší, což mi ani tak nevadilo. Příběh byl poutavý od samého začátku a hned bylo vidět, jak jsou hlavní hrdinové odlišný. Q. je přesný vzor dokonalého a poslušného syna a školáka, za to Margo je zvláštní, jedinečná osobnost, co má ráda záhady a dobrodružství, díky čemuž je v celém městě a škole známá.

Na začátku se Margo s Quentinem pouští do nočního dobrodružství, kdy Margo uskutečňuje pomstu všem svým kamarádům a bejvalýmu příteli za to, že ji zradili. Ačkoli se Q. nejdříve bojí nakonec se odváže a celou noc si užije.

Po této velkolepé noci je najednou tak trochu středem zájmu ve škole, spíš tedy v tom špatném smyslu, jelikož vědí, že pomáhal Margo a jsou na něj naštvaný. On se ale věnuje většímu problému a to, že Margo se do školy vůbec nedostaví.

Nejdříve má za to, že si jen vyrazila na pár dní pryč ale nakonec se ukáže, že v tom bude něco víc a stopy, které za sebou nechává, aby někdo vždy věděl, kde se nachází, tentokrát nechala Quentinovi. Ten je samozřejmě odhodlaný jí za každou cenu najít. Ovšem jeho přátelé to vidějí trochu jinak a občas se dostanou do konfliktu...

Musím říci, že jsem hodně u knihy myslela na film a srovnávala to. Kniha je lepší v tom, že je více rozvedeno celé hledání Margo a následky té její noci a toho že zmizela. Je vidět, jak se hned, ve škole mezi lidmi vše mění. Kniha je napínavá i zábavná. Místy mě dokonce překvapilo jaké sprosté výrazy autor používal a myslím, že to bylo docela zbytečné a k příběhu se mi to moc nehodilo. Co mě nejvíc ale naštvalo byl konec. Ta část na kterou jsem se nejvíc těšila - nalezení Margo - mě nejvíce zklama. Věděla jsem, že Quentinův příchod bude neočekávaný ale její reakce a chování mě zaskočilo a vadilo. Celý závěr knihy mi to zkazilo a od knihy odradilo.

Nemám nějak chuť se pouštět do dalších Greenových knih a když už tak si raději pustím asi film.

Zdravím všechny,

tentokrát trochu výletní článek, jelikož už máme dovolenou a byli jsme na tří denním pobytu v Jánských lázních.

(FOTKY JSOU MÉ VLASTNÍ)

Cesta nebyla náročná, nemáme to daleko, takže jsme jeli hodinku a něco málo přes. Jánské lázně jsou v takovém ďolíku a nejsou velké, přesto na pohled jsou pěkné. Bydleli jsme v hotelu Zlatá kotva, kde to bylo fajn s milým personálem.

Ale abych se dostal k těm výletům.První den, tedy ten, co jsme přijeli jsme si zašli na Stezku v korunách stromů. Mírně stoupající stezka od kořenů po samotné vrcholky stromů. Poté k samotné vyhlídce, kterou jsme pak dolů mohli sjet po tobogánu. Výhled byl pěkný a to na Jánské lázně a Černou horu. Navíc jste měli na zábradlí přidělané štítky, kde bylo ukázáno co jakým směrem je, což mě se líbilo.

Samotný výstup na stezku ale nezabral tolik času, strávili jsme tam asi hodinku. Navíc jsme museli nechat pejska u vchodu na stezku v kotcích, jelikož oni tam nesmí. Takže jsme se tam nějak více nezdržovali.

Jelikož jsem prvně byla na stezce v Lipně, musím říci, že se mi ta líbila o něco víc. Byla delší, měla více adrenalinových zastávek a výhled do okolí byl větší. Přesto jsem se ráda podívala i na tuto v Krkonoších.

Druhý den jsme celý věnovali Černé hoře, kde jsme si naplánovali 12 km okruh. Nahoru jsme vyjeli kabinkovou lanovkou, která byla naprosto úžasná, pohodlná a jelikož jsme jeli ráno a v týdnu, tak nebylo moc lidí a v kabince jsme jeli sami. Zaplatili jsme si i jízdu dolů, kterou jsme jak se dozvíte ani nakonec nevyužili.

Nahoře hned bylo občerstvení a mohli jste se hned vydat více směry. My jsme šli směrem na Černohorskárašeliniště. Měla to být naučná stezka, ne nijak dlouhá. Musím říci, že jsem ráda, že jsme se vydali tím směrem. Byl tam nádherný výhled do okolí, krásná příroda a po cestě jste si na tabulích mohli přečíst o rašeliništi - jak se vytváří, k čemu je dobré, co ho ničí ajn. Akorát jsme se tam moc nevyznali v tabulích a značení také nebylo nijak zvlášť dobré. Tak že jsme si nevědomky zkrátili 12 km okruh na víc jak polovinu. Měli jsme ale celé odpoledne, tak jsme si řekli, že to vezmeme opačným směrem, abychom se prošli a viděli toho více.

Měli jsme tak ten okruh ujít s tím, že se pak na po10jíme na cestu, kterou jsme šli ze začátku. Bohužel jsme ale na jedné křižovatcešpatně uhli a takovou dobrou půl hodinu jsme šli do strmého kopce, kdy jsme myslela, že to nedojdu, špatnýmsměrem. Došli jsme na mýtinu, kde cesta končila a bylo jasné, že musíme zpět. Byla jsem naštvaná, bylo mi do breku, nohy jsem pomalu necítila a už jsem nikam nechtěla.

Vrátili jsme se zpět na tu osudnou křižovatku a už jsme neměli chuť jít do dalšího kopce, tak jsme se rozhodli to vzít dál dolů na Horní Maršov s tím, že tam nastoupíme na autobus, který nás hodí do Jánských lázních.

Ušli jsme asi další 4 km, vyčerpaní, bez pití jsme dorazili tedy konečně do daného města a čekali na autobus. Byla jsem naštvaná, že jsme neušli daný okruh a neměla jsem možnost vyjít si vyhlídku, která byla na vrcholu hory a také, že jsme nemohli jet znovu lanovkou.

Přesto jsem byla ráda, že si můžu sednou a něčeho se napít (naštěstí větnamci mají krámy všude). Autobus dorazil a my po pěti minutách byli zpět v Jánských lázních. Sedli jsme si na zahrádku nejbližší restaurace a dali si zmrzlinu.

Vyčerpaní jsme byli všichni tři, i naše Roxy, pro kterou to byl prvnívýlet. Večer s námi nechtěla ani na večeři a do schodů jsme ji museli nést.

Výlet nedopadnul podle plánu ale máme na co vzpomínat. Poslední den jsme chtěla zkusit lanový park a podívat se ještě do Černého dolu ale byli jsme rádi, že jsme vstali z postele, jak jsme oba rozlámaný, že jsme se raději hned vypravili domů. Ještě teď mě bolí lítka, když jdu z kopce a to nemluvím ani o stehnech a zadku. Holt jiný pohyb je na těle hned znát.

Musím se přiznat, nějak jsem zapomněla na to, že jsem knihu přečetla ale už jsem k ní nenapsala recenzi. Což se mi často opravdu nestává. No vše hned napravím...

Žánr: román

Rok vydání: 2016

Nakladatelství: Bourdon

Počet stran: 520

Přiznání číslo 2. Kniha mi doma na stole ležela pár měsíců, než jsem se k ní vůbec odhodlala. Půjčila mi ji kamarádka s tím, že je to dobrý, zábavný příběh, který bych si měla přečíst. Mě se do knihy ale vůbec nebylo. Vždyť byla dost tlustá a ani mě nelákala obálka. Nakonec jsem se ale jednoho letního dne rozhodla, že to zkusím.

No velice dobré rozhodnutí.

Začala jsem od Veroniky. Hned z prvních pár stránek jsem poznala, že se příběh bude číst dobře. Hlavně jsem se od těch prvních pár stránek bavila. Menší šok pro mě pak byl, když se asi po dvou kapitolách dozvídáme, jaké neštěstí se sourozencům stalo a hned mi bylo do breku.

Kniha je psaná opravdu čtivě, zábavně. Je to jak na houpačce, jednou prožíváte s hrdiny štěstí, pak zase zklamání a smutek a pak zase štěstí. Řekli byste, že nic horšího se jim stát nemůže a po pár stránkách zjistíte, jak jste se mýlili.

Když jsem četla první polovinu knihy z pohledu Veroniky, říkala jsem si, že mě to pak nebude bavit, až budu číst pohled Jáchyma. Došlo mi ale, že Jáchym se pak vzdálí a prožívá svůj život jinde a jinak a jak se ukázalo, oba příběhy opravdu nejsou stejné. I když se prolínají, každý má svoje veselé a smutné stránky. Každý prožívá své a odlišné strasti života.

Kromě toho, že prožíváte ty světlé a tmavé chvilky jejich života, byla tam i jedna chvíle, kdy jsem byla na jednu vedlejší postavu (a že jich je tam dcl dost) naštvaná. A to v pár prvních kapitolách a to na Veroničina přítele Kubu, který ji opustil v tu nejnemožnější chvílí kvůli jednomu románku. (Nechci moc prozrazovat detaily, kdybyste náhodou knihu chtěli číst). A nejvíc jsem pak byla naštvaná na jeho rodiče, kteří ho ještě podpořili a báli se, zda by mu Veronika nezničila jeho studijní život. No nepochopím takový lidi..

Jak jsem se tedy zmínila, kniha mě bavila. Jsem ráda, že jsem se k ní odhodlala a rozhodně bych ji doporučila. V takovém pěkném letním dni jako čtení k bazénu úplně ideální.

Kromě toho mě kniha přivedla na myšlenku, zda je vůbec možné mít v dnešním světě s někým upřímný vztah bez jakéhokoli podvádění. Jelikož v knize to byla samá nevěra, ať už ze strany ženy či muže. Což se mi moc nelíbilo a vlastně mě dopalovalo, jak se k sobě lidé, co si říkají, že se milují, dokážou zachovat. (Ale to neberte vůbec jako negativa knihy, spíš jako takové zamyšlení..)

Ne, žádný hrabě Drakula mě v noci nenavštívil ale zato se objevuje v mé knihovně. Celkově má knihovna se zkládá asi z 60% knih s tématem upírů, jelikož tím jsem začínala číst. Teď bych se ale ráda zaměřila přímo na knihy spojené s příběhem hrabě Drakulou. V knihovně jich pár mám a tak Vám tu představím svou mini sbírku.

Vlastním čtyři knihy (no dobrá myslela jsem si, že má sbírka je obsáhlejší) a to:

Drakulův host a jiné povídky

Drákula Nesmrtelný

Drákula - povinná četba

Drákula - klasické příběhy

Teď mě tak napadá, že bych si měla pořídit klasické vydání románu od B. Stockera - Dracula s těmi necelými čtyřista stranami. Ale zpět ke knihám, které mám doma.

Jako první jsem si pořídila knihu Drákulův host a jiné povídky někdy na základní škole. Kromě povídky, která se přímo týká Drakuly a je podle mě vytržená ze samostatného románu je tam dalších devět povídek. Dohromady tedy deset.

Přiznávám se, že si tolik děj těch povídek nepamatuji, jen vím, že asi nejvíce strašidelná povídka mi přišla ta s krysama - Krysí pohřeb. Pamatuji si ten konec, kdy student, který je hlavní hrdinou té povídky umírá...To si ale sami přečtěte a zhodnoďtě, zda je to dobrá povídka nebo slabší.

Jsou to Stockerovi povídky a řadí se mezi klasice strašidelné literatury.

Knihu Drakula Nesmrtelný jsem dostala od spolužačky na střední škole, jelikož věděla, že mám tento příběh ráda a ona, že už ho přečetla a nemusí ho mít. Přiznám se, že toto volné pokračování napsané prasynovcem Brama Stockera, Dacrem Stockem jsem ještě nečetla.

Příběh by se měl odehrávat dvacet let od domnělé smrti hraběte Drakuly a měli bychom se tam setkat s postavamy, které známe z klasického románu. Je to prý nejlepší volné zpracování tohoto románu, jelikož autor měl možnost pracovat s archivem svého předka.

Další známé zpracování klasického románu B. Stockera s ilustracemi a různými zajímavostni v podobě malých poznámek je od knižního klubu Perfekt. S touto knihou mám jednu pro mě pěknou vzpomínku. A to, když jsme byli v zimě na chatě jako dětska s mamkou, její kamarádkou a jejím synem, který nám přímo z tého knihy vždy večer předčítal a že to uměl opravdu skvěle. Vím, že jsem se pak bála chodit na záchod na té chatě a vím, že mě ten příběh díky jeho vyprávění bavil a zaujal.

A poslední opět ilustrované zpracování, které je mé nejnovější, jste mohli vidět na insta storie. Je z levných knih a je to edice povinné četby - zpracování klasických příběhů pro malé čtenáře. Hodně zkrácená verze tohoto příběhu.

To je celá má mini sbírka, která podle mě není tak špatná. A co vy? Jak to máte s příběhem hrabě Drákulou? Četli jste ho nebo alespoň o tom uvažujete? Máte některé vydání doma?

V knihkupectví jsem narazila rovnou na dvě nové vydání a to jedno bylo tak poloviční než ta velká bichle, jak ji známe a to druhé vydání bylo velké, v černém sametovém obalu se stříbrnou podobou Drákuly a názvem knihy. Líbilo se mi ale bylo dražší. Já se určitě po nějakém podívám, abych si ho mohla přidat k ostatním knihám.

Žánr: Fantasy, dívčí román

Nakladatelsvtí: Domino

Rok vydání: 2011

Počer stran: 336

Díl: 1

Pokrevní pouta mi v knihovně leží už nějakou chvílí. Pořád jsem si je jakoby šetřila jelikož příběh VA miluji a tohle bylo takové malé spojení s Rose, Dimitrijem a Lisou. Nakonec jsem na to pozapomněla a tak se stalo, že jsem si knihu přečetla teprve nedávno. A jak se mi tedy příběh Sydney líbil?

Sydney, alchymistka, která spolu pracovala Rose a tak si zajistila trable u svých nadřízených, se vydává do nové akce a ani tentokrát se nevyhne upírům. Snaží se dokázat alchymistům, že je nezradila a svému otci chce ukázat, že na to má a že na ni může být pyšný. A tak se ocitne na střední škole, kterou nikdy sama neprošla s upírkou a zároveň chráněnkyní Jill a dhampýrem Ediiem. Aby toho nebylo málo její nadřízený pro tuhle akci má být Kent, kluk kterého nesnáší a má na něj jedno ošklivé tajemství, které nemůže použít.

Kromě toho, že se snaží držet odstup od Jill a jiných upírů, se také snaží zjistit, jak to vlastně na takové škole chodí. Vše je pro ni nové a tak trochu těžší než se zdá. Kromě problému se školou se snaží dozvědět něco víc o tom brutálním útoku na Jill o kterém nikdo nechce mluvit. Tuší, že je zatím víc, než jí říkají a aby toho nebylo málo, ve škole se děje něco divného. Něco nadpřirozeného a Sydney to hodlá vyřešit.

Musím říci, že u knihy se nenudíte. Z každé strany je tam něco, co vám zajímá čím dál víc. Jak už ze strany Jill, která je až moc podezřele závislá na Adrianovy Ivaškovovy nebo to, že ve škole se tajně nechávají studenti tetovat zvláštním inkoustem a do toho zjištění, že Sydney má předpoklady pro čarodějnictví.

Po chvílí mě kniha samozřejmě dostala. Sice to není jako s Rose ale své kouzlo to rozhodně má. Saydney je zvláštní, občas mě svým rozhodnutím štvala. Moc vzorná, chvílemi odtažitá. Ale ve spojení s Adrianem byla dobrá. Oni dva a to jejich hašteření se mi líbilo.

Rose se tam dokonce na chvíli objevila i když si myslím, že to asi nebylo nutné. Čekala jsem to ale v mnohem zajímavější chvílí.

Kniha byla napínavá, některé momenty jsem nepředvídala a některé jsem naopak asi měla poznat dříve. Nechybí tam ani romantická zápletka a samozřejmě akce. Podle mě se Richelle povedla a jsem ráda, že jsem se k ní dostala.

Žánr: fantasy, dívčí román

Nakladateltví: Domino

Rok vydání: 2012

Počet stran: 328

Díl: 2

Druhý díl Pokrevních pout jsem naštěstí měla doma a tak jsem se mohla začíst. Musím říci, že byl možná o něco slabší ale samozřejmě se tam našli pasáže, které mě vtáhli do děje a díky kterým jsem pokračovala dál ve čtení. A nejvíc asi to, jak se vyvíjel vztah Adriana a Sydney. Koho by to taky nezajímalo, že? Tentokrát tam ale nebyli jen oni dva. Do děje se dostává i Brayden, který má zájem o Sydney a začnou spolu chodit. Brayden mi vůbec nesedl od samého začátku i když si se Sydney tak rozuměli, stejně mi k sobě nešli.

Na scénu tentokrát přichází i Dimitrij a Soňa, kteří byli proměněni zpět ze strigojů a pomáhají zjistit informace, které by mohli být užitečné při další proměně jakého-koli strigoje zpět mezi dhampýri či moroje. Pomáhat má samozřejmě i Adrian, který se k tomu nijak zvlášť nemá. Nepomáhá tomu ani to, že zatím nepřišli na nic, co by je posunulo o kousek vpřed.

To ale nevědí, že by možná celým klíčem mohla být právě Sydney, která o tom má tušení a ze strachu vše tají.

Jako jediná o sobě začíná pochybovat i když jí všichni mají za hrdinku a mezi alchymisty jí zase považují za způsobilou konat svou práci. Dokonce jí čekalo povýšení, které prozatím odmítá a zůstává v Palm Springs.

Příběh byl poutavý, opět se dozvídáme více o alchymistech a jejich práci, která ne vždy je čestná. Nechyběla akce ani romantika. Kromě milostného života Sydney, prožívá těžké období lásky i Jill a Eddie. Každá z postav řeší své trable a snaží se tuto tajnou operaci zvládat jak se dá.

Richelle podle mě píše dobře a ani s touto sérií si nevede špatně. Rozhodně se pustím do dalšího dílu a vy byste tomu také mohli dát šanci, až nebudete vědět, po čem sáhnout.

Jaká typ čtenáře jste? Ten co má rozečtenou jednu knihu nebo ten, co jich má rozečtených více?

Nedávno jsem tuto otázku četla a říkala si, jak jsem na tom já sama. Vždy jsem byla toto názoru, že dokud nedočtu knihu, co mám zrovna rozečtenou, do další se nepustím. A taky to platilo. Měla jsem klid, nemusela jsem se motat mezi dvěma a více ději, nepletli se mi postavy a nemusela jsem si vybírat mezi více rozečtenými knihami. Navíc popravdě, nechápala jsem, jak někdo může mít třeba takových pět knih rozečtených. Vždyť pak neví o čem čte, pořád přeskakovat z jednoho na druhý a kdo si to najednou vše má pamatovat?

Podle mě byl tak skvělý způsob pustit se do jedné knihy a nemotat si hlavu další. Jenomže jsem zjistila, že to tak už ani nemám. Že najednou mám také rozečtenédvě nebo tři knihy a vlastně mi to ani nevadí. Pokud mám chuť na jednu nemusím číst tu další a vždy když se pustím do té dané, vždy se mi po pár stránkách vše připomene a vůbec neřeším tu druhou rozečtenou. Přesto si stále držím hranici na dvou knihách,více bych asi nedala a ani bych nechtěla. To už musí být vážně nějaký vášnivý čtenář, aby jich najednou četl třeba šest.

Tím jsem ale chtělaříci, že jsem se v přístupu ke knihám změnila, od té doby co jsem začala číst. A ne jen v tom, že jich mám rozečteno více ale třeba i v tom, že si více vybírám co budu a nebudu číst.

Když jsem chodila do školy, bylo času dost a tak jsem si třeba přinesla z knihovny čtyři knihy (jen příklad) a pokud se mi zrovna po pár stránkách jedna nelíbila, dala jsem tomu šanci, knihu jsem dočetla a vlastně zjistila, že je dobrá, jen rozjezd je třeba pomalejší nebo nudnější ale nakonec se je to skvělý příběh.

Dnes je to také jiné. I když ten čas stále je, raději než ke knize si třeba sednu k filmu, nebo jsem venku. Také samozřejmě v práci a pak je také potřeba vařit (noo ještě že mám zlatou maminku a vaří většinou ona) a ten zbytek volného času si pak rozmyslíte, zda chcete číst knihu, který Vás vtáhne do děje hned od první stránky, nebo se musíte prokousat do poloviny knihy, aby Vás bavila.

Já dávám přednost knihám, co mě zaujmou hned a většinou, když mě to nezaujme po pár stránkách, raději knihu odložím a přečtu si tu, co mě baví více. Ano, možná přijdu o dobrý příběh ale těch je spousta a nechci ztrácetčas nudnými začátky.

Jak to máte vy? Dočtete knihu i když Vás tolik nebaví nebo dáte přednost další? A máte jich rozečtený více nebo jen jednu, které jste věrné, než ji dočtete?

Já mám momentálněrozečtenou knihu od Fredrika Backamana, kterou máme číst do našeho knižního klubu a pak jsem si asi před měsícem rozečetla volné pokračování Drákuly. Ale momentálně mám chuť si přečíst další díl Zaklínače. Četla jsem, že už mají vybraného herce do připravovaného seriálu a tak mě to nabudilo přečíst si druhý díl. Ano teprve druhý. Já to ale stihnu dočíst, věřím tomu, jen musím nejdříve dočíst jednu z rozečtených.

Žánr: cestopisy, naučná literatura

Rok vydání: 2016

Početstran: 157

Továrna na sny. Kniha po které jsem pokukovala ale nebyla si jistá, že by to byl zrovna můj šálek kávy. No dostala jsem jí jako dárek a jsem za ní moc ráda. Po dlouhé době kniha, kterou jsem nechtěla dát z ruky a u které jsem nechtěla, aby skončila. Ano, takto mě zaujala.

Čekala jsem od knihy jen vtipně sepsané příběhy autorky, které zažila ale v knize je vlastně o trochu víc. Je to o tom, abychom na svět pořád trochu koukaly dětskýma očima, nebáli se plnit sny ať jsou jakékoli a uměli si udělat ten život o něco hezčí, protože přeci jenom, žijeme jen jednou.

Tak že ano, jsou tam zážitky autorky z cizích zemích - a dost ji i jejího přítele obdivuji, že se vydali na takovéto dobrodružství a nevzdali se - ale vše je proloženo myšlenkami o tom, jak žijeme ten svůj život a že je potřeba se nad ním trochu zamyslet.

A vše začíná od nás od toho, jak máme rádi sami sebe a co děláme jen pro sebe. Což je takový začátek v knize, kde se autorka rozepisuje o tom, jak je důležité mít se ráda a jak ona to měla ve svém životě. Moc se mi tato část knihy líbila, jelikož přiznejme si, v dnešní době být se sebou úplně spokojený, brát své vlastní nedostatky je těžké a každý občas o sobě pochybuje. A kdo se má rád a bere se takový jaký je, je šťastný člověk.

Mít se rád je jednou z nejdůležitějších a zároveň nejtěžších věcí pro to, abyste byli v životě spokojení, protože všechno, co se nám děje, vychází z nás. - A. Songe

Jako další taková část v knize je o tom, jak si správně přát. Ano, přát, protože vše co si přejeme vlastně dostaneme, jen ne tak, jak jsme třeba zrovna chtěli. Tak se to alespoň píše a možná když se nad tím zamyslíme, něco na tom bude. Další pěkné myšlenky, které vás donutí trochu popřemýšlet o tom, co si přejeme a zda to vlastně už dávno nemáme, jen jsme si toho nevšimli.

Vesmír funguje správně a opravdu nám pošle vše, co si přejeme. Často si ale neumíme správně přát a pak se divíme, že přání nepřichází, nebo získáváme pocit, že si z nás ten vesmír střílí. - A. Songe

No a samozřejmě pak je tam část knihy, kde autorka radí, abychom svůj život žili živě. Ano živě. Abychom nepromarnili náš život tím, že nejsme spokojení, že na svět budeme koukat negativně ale raději šli, a udělali si ho takový, jaký chceme. Protože ač se to nezdá, jde to. Není to jednoduchý ale vždy se najde nějaké řešení.

Kniha je vlastně o tom, jak se jedné holce splnil sen a jak se snaží nám říci, že i naše sny se dají splnit, jen si je to potřeba uvědomit a nevzdat se jich ale jít si za nimi. A že nezáleží, kde zrovna jsme nebo s kým jsme ale záleží jak mi sami se díváme kolem sebe a jak mi sami si ten svět utváříme. Že můžeme být na druhém konci světa a můžeme být stále nešťastný a nebo se ocitneme na druhém konci našeho města/vesnice a budeme spokojený. Vše je v nás a v tom, jaký pohled máme na svět.

Za mě kniha rozhodně palec nahoru a i když jí mám už přečtenou, vím že po ní určitě sáhnu znova. A to nemluvím o krásných ilustracích, kterýma ji kniha protkána.

Celý náš život je vlastně v podstatě jeden velký paradox. Neustále máme pocit, že nám něco schází, i když máme úplně všechno. - A. Songe

Podzim je opět oficiálně tu a s ním se ohlásilo i chladnější počasí se vší parádou. Přesto nevlídné počasí se ale můžeme těšit na chvíle s horkým čajem nebo kávou. Opět večery plné zářících plamínků svíček s nejrůznějšími vůněmi. Konečně si na sebe můžeme zase obléknout hřejivé obří svetry a to nejdůležitější! Můžeme se celé odpoledne válet zalezlý pod dekou s nějakou úžasnou knihou, aniž by nám bylo líto, že nejsme venku, protože je tam přeci zima.

Tak že, na co se těšíte vy, teď když začal podzim?? Já se těším na těchto pět věcí..

1) Na období, kdy si budu dopřávat každou chvíli horký čaj a sem tam nějaké to kafe. Protože, co jiného Vás tak dobře zahřeje, když přijdete zmrzlý zvenčí.

2) Na to, až si zase sem tam odpoledne nebo večer zapálím pár svíček. Mám ráda tu atmosféru, stíny které plamínek vytváří. A přeci jenom přiznejme si, že v létě si moc svíček nezapálíme, na to je dobré právě podzimní období. Právě teď mi jedna na stole svítí a co Vám?

3) Na Halloween. Ano, opět tu bude Halloween a i když se u nás neslaví a ani já sama nechodím po vesnici v kostýmu (bylo by to dost divné) nebo na nějaké halloweenské párty, mám to období ráda. Dýně, masky a výzdoba.

4) Nesmí tu chybět samozřejmě knihy. V týdnu jsem se dozvěděla, že vyjde teď na podzim nová kniha od Patricie Briggs. Má oblíbená série od ní je Alfa a Omega a tentokrát vyjde už pátý díl. Neskutečně se těším.

5) Samozřejmě nesmím zapomenout ani na to, jak pěkně budou opět zbarvené stromy, což je na podzimu asi to nejhezčí. Rána a večery zahalené mlhou. I déšť má své kouzlo a pak ten pročištěný vzduch po něm. Nikdy dřív jsem pozdim nemusela ale víte co, teď ho mám ráda. I když je kolikrát zima, že se nechce ven, tak má své kouzlo jako všechny roční období.

Viděla jsem na fb podzimní výzvu určenou pro instagram nebo facebook, kde bylo na každý den nějaké téma, ke kterému se měla vyfotit tématická fotka. (Myslím, že se to jmenuje Podzim s knihou). Zaujalo mě to a tak jsem se rozhodla to trochu sobě přizpůsobit, jelikož vím, že každý den bych to přidávat nezvládla..

Vymyslela jsem si tedy pět témat, jelikož má říjen pět týdnu (počítám i ten poslední, který je půl na půl s listopadem), které se pokusím nějak tematicky zpracovat. A to buď právě také fotkou, krátkou povídkou nebo nějakým typem či zajímavou informací. Ráda bych se držela spíše povídky nebo fotky, kde by figurovala i kniha samozřejmě.

(zdroj obrázku)

Pokud se budete chtít zapojit, budu jenom ráda. Samozřejmě každý to může pojmout jinak. Vždy na jedno téma je celý týden, tak že můžete udělat klidně fotku i napsat povídku nebo třeba básničku. Času je dost. Jde o to, udělat si hezký říjen, vyzdvihnout to pěkné na podzimu a udělat si radost.

1) Podzim je tady

2) Čajový dýchánek s knihnou

3) Mlhavé ráno

4) Paleta plná barev

5) Dýně, dýně a zase dýně

Tak nakonec mě napadlo místo krátké povídky napsat drabble. Doufám, že se mi povedlo a bude se Vám líbit. K tomu jsem přiložila vlastní fotku s malou podzimní výzdobou, kterou máme na stole v obývacím pokoji . Podzim je opravdu tu..

Sedím za oknem a dívám se ven. Vše se během pár dní změnilo. Vítr lomcuje větvemi, že kterých opadává zbarvující se listí do červeně rudé až oranžové nebo žluté. Déšť bubnuje do okna a na zemi se utvářejí kaluže vody. Rána jsou chladná a zahalená v mlze. Podzim se ozval. Nezaklepal na žádné dveře, prostě přišel neohlášený dál. Podzim je tu a s ním i deštivé dny, mlhavá rána a chladné večery. Ruce mi zahřívá horký čaj, po místnosti se rozléhá praskání hořícího dřeva v krbu a před sebou mi leží knížka. To je podzim, který právě přišel k nám.

Žánr: román

Nakladatelství: Host

Počet stran: 362

Rok vydání: 2016

Od F. Backmana jsem už jednu knihu četla a to Muž jménem Ove. Příběh se mi líbil a věděla jsem, že bych si ráda přečetla další z jeho knih. Po dlouhé době se mi tak do ruky dostala jeho další kniha. Tentokrát se jmenuje Tady byla Britt Marie. Přiznávám se, koukala jsem hodně na recenze, abych věděla, do čeho jdu. A u této byli slušné pozitivní ohlasy a tak jsem se rozhodla si ji pořídit.

A tak jsem začala číst román o Britt Marie, o vesnici jménem Borg a o tom, jak může pro někoho být důležitý fotbal.

Vše začíná u již několikrát zmíněné Britt Marie, která se díky úřadu práce omylem ocitne ve vesnici jménem Borg. Vesnice, kterou strhla finanční krize, díky které byli zrušeny skoro všechny obchody a kde se stále hraje fotbal. O Britt Marie si každý myslí, že je to otravná bába a věřte mi, mají proč myslet si to. Její den se řídí podle seznamu, který se píše jedině tužkou, aby se přeci dalo v seznamu mazat. Okna leští jedině Faxinem a vše vyčistí jedlá soda. Nehledě na to, že pokud nemáte srovnané příbory ve správném pořadí, jste podle Britt Marie blázen.

Po čtyřiceti letech manželství, opustila manžela a našla si práci v domově mládeže, právě v Borgu a nedobrovolně se stala koučem místních dětí, aniž by věděla cokoli o fotbalu.

Je to opět pěkný a milý příběh o tom, jak se můžete zamilovat, změnit a o nových šancích. Přiznávám se, že mi hlavní hrdinka prvních čtvrt knihy přišla otravná, nesympatická a sama bych ji zakroutila krkem. Postupem si mě ale získala a dokonce s ní poté byla legrace.

Britt Marie je žena, která skoro celý svůj život byla žena v domácnosti a vždy tu byla pro někoho. Pro svou sestru, matku, manžela, jeho děti ale nikdy tu nebyla pro sebe. Ona jediná ve svém životě nebyla ta důležitá. To se ale v Borgu změní, ona se změní. Poprvé v životě si sama složí nábytek z Ikei, kupuje na dluh nebo si kopne do fotbalového míče.

To nejlepší začíná, když se Britt Marie stává koučem místních dětí - Vegy, Omara, Dina.. Najednou všichni zjišťují, že je v Borgu bez Britt Marie vlastně nuda a že jí mají rádi i když je tak otravná svým úklidem, seznamem a předsudky, které samozřejmě nemá..

Na to, že začátek knihy nebyl tak dobrý jak jsem čekala, to kniha v půlce zachránila. Příběh mě více bavil, zaujal, dokonce jsem u něj uronila několik slz a moc se mi líbil konec, jelikož ten jsem čekala jiný (mile překvapil). Pokud se do knihy pustíte, rozhodně dejte příběhu šanci a nezavrhujte knihu po pár stránkách. Ten příběh má své kouzlo a určitě se u něj pobavíte.

Druhé téma říjnové výzvy je čajový dýchánek s knihou. Schválně jsem napsala čajový i když mám ráda kávu, tak přeci jenom ten čaj piji častěji a to i při čtení knih. Tentokrát jsem tedy zkusila udělat pár tematických fotek.

Falešný sňatek - Magdalena Mintová

Na Větrné hůrce - Emily Bronteová

.CESTOVAT. POZNÁVAT. NEBÁT SE.

Dcera hvězd - Michaele Burdová

mininfo z mého života

Přírůstky za červen 2018

Harry Potter a Vězeň z Azkabanu

John Green - Papírová města

Výletníci - Jánské lázně a okolí

Okamžiky štěstí - Patrik Hartl

Dracula u mě doma

Pokrevní pouta - Richelle Mead

Pokrevní pouta - Zlatá lilie - Richelle Mead

Knižní zamyšlení

Továrna na sny - Anie Songe

Podzimní čas

Říjnová výzva

Říjnová výzva #1 - Podzim je tu

Fredrik Backman - Tady byla Britt Marie

Říjnová výzva #2 - Čajový dýchánek s knihou